Snaha dostat se do jiných světů byla odjakživa snem experimentálních hudebníků. Jaké to ale je, když se zvukoví tvůrci tyto světy rozhodnou hledat u severního či jižního pólu naší planety? Ukazuje se, že v extrémních podmínkách vzniká extrémní hudba. A komponuje ji samotná příroda.
„Mým největším zážitkem z Antarktidy bylo, když jsem skočil dírou v ledu do moře,“ říká v rozhlasovém záznamu BBC režisér dokumentární série Frozen Planet Jeff Wilson. „Nad ledem byla větrná pustina bez známky života, ale pod vodou jsem si připadal, jako kdybych vstoupil do jiného světa. Zdálo se mi, že se uprostřed té inkoustově modré barvy vznáší plankton. Pak mi ale došlo, že jsou to tučňáci plovoucí v hloubce několika stovek metrů, kteří byli díky naprosto čisté vodě dokonale pozorovatelní. Nikdy neviděli člověka, a už vůbec ne člověka, který by s nimi plaval. Vznesli se za mnou nahoru a začali kolem mě kroužit jako vesmírné lodě.“
Wilson dokáže o Antarktidě poutavě vyprávět a stejně tak poutavě ji dokázal zachytit ve zmíněném osmidílném seriálu, na jehož vzniku v roce 2011 se podílely stanice BBC a Discovery. Série uchvátila miliony diváků záběry divoké přírody z obou pólů naší planety, četby komentáře se navíc zhostila hvězda přírodních dokumentů David Attenborough, který už před deseti lety mluvil o klimatické krizi, již asi nejvýrazněji tematizoval ve filmu David Attenborough: A Life on Our Planet (David Attenborough. Život na naší planetě, 2020). Nejúchvatnější složkou série Frozen Planet je ale zvuk, jehož kreativní zachycení řídil legendární experimentátor a průkopník v oblasti terénních nahrávek Chris Watson (viz rozhovor v A2 č. 26/2016).
Pocit tajemství a úžasu
Chris Watson vstoupil na hudební dráhu v roce 1973, kdy společně se Stephenem Mallinderem a Richardem H. Kirkem založil experimentální skupinu Cabaret Voltaire, a přestože dnes často pracuje na vědeckých nebo mediálních projektech, k přirozenému zvuku svého okolí stále přistupuje především jako hudebník. „Při pořizování field recordings si nejvíc užívám noční atmosféru v divočině, protože ta nás nasměrovává ke vzrušujícímu, tajnému světu, kterému můžeme naslouchat,“ píše Watson v e-mailu otištěném v knize Davida Toopa Haunted Weather: Music, Silence and Memory (Strašidelné počasí. Hudba, ticho a paměť, 2004). „Tento svět můžeme ocenit, ale ne vždy mu rozumíme. A to je přesně to, co nám v našich dnešních životech chybí – pocit tajemství a úžasu.“ Na jižním pólu jako by ona mysteriózní noc panovala pořád. Neexistuje tam doprava ani stálé obydlení, vzduchem nevibruje neustávající hluk civilizace a původci zvuků často nejsou vidět. Oči se s ušima nesetkávají.
Dokumentární série Frozen Planet tento svět demytizuje – ukazuje nám jej tak, jak jsme ho nikdy předtím neviděli, a zároveň ho do jisté míry zbavuje jeho tajemství. Watson se ovšem při své práci na jižním pólu neomezuje jenom na skládání zvukové stopy k dokumentárnímu filmu, pořizuje zde i terénní nahrávky, které mají ambici fungovat podobně komplexně jako avantgardní hudební kompozice. A právě v těchto okamžicích se do zvuku veškeré tajemství vrací.
Na webu britského labelu Touch, s nímž je Watson provázaný už přes čtvrtstoletí a který je od roku 2010 oficiální součástí archivu Britské knihovny, najdeme pod názvem A Journey South deset let starý zvukový záznam Watsonova pobytu na jižním pólu. Watson jej sice pořídil v rámci příprav na natáčení dokumentu s Davidem Attenboroughem, jeho vyznění se ale od výsledné zvukové stopy filmu radikálně liší. Na padesátiminutové nahrávce Watson provádí posluchače po zasněženém terénu, ale důležitější než jeho komentáře jsou projevy samotné krajiny: křupání sněhu pod nohama, hlasy tučňáků, zvuky potápějících se tuleňů (pořízené hydrofony) nebo mohutné vydechnutí kosatky, které v kontextu záznamu působí jako hudební katarze.
Watson se do míst, kde panují extrémní podmínky, často vrací. Letos se kupříkladu podílel na pořadu Islands irského rozhlasu RTÉ, v němž představil své záznamy z cest po odlehlých ostrovech. Posluchači tak mohli slyšet třeba zvuky štítové sopky Alcedo na ostrově Isabela v Galapágách, kolonie tuleňů vousatých pod ledem na norských Špicberkách nebo nahrávky z Rossova ostrova, který je tvořen třemi sopkami u Rossovy ledové bariéry poblíž Antarktidy.
Z bioložky zvukovou umělkyní
„Už od dětství jsem trávila dlouhé hodiny se svým dědečkem při rybaření na otevřeném moři,“ říká v rozhovoru pro blog Manafonistas norská umělkyně Jana Winderen. „Naučila jsem se přitom rozeznávat i ty nejmenší tvory a ekosystémy.“ Jana Winderen, která je stejně jako Chris Watson spjatá s britským labelem Touch, dospěla k zájmu o terénní nahrávky z úplně opačné strany. Původně totiž studovala mořskou biologii a zvuky oceánu zkoumala z vědeckého hlediska. Postupem času se stala zvukovou umělkyní, díky svému vzdělání však k sonickému materiálu často přistupuje překvapivým způsobem.
Winderen se ve své tvorbě soustředí téměř výhradně na vodní prostředí a pracuje s hydrofony, své nahrávky ovšem neprezentuje jako objektivní vhled do vodních ekosystémů. Místo toho je otesává do sonických skulptur, které mají svůj vlastní narativ i dynamiku. „Nikdy jsem netvrdila, že své nahrávky postprodukčně nezpracovávám,“ říká ve zmíněném rozhovoru. „Všechny zvuky, které slyšíte, ale pocházejí z natáčení v terénu. Zvuk ryb, korýšů, tuleňů nebo velryb se snažím zprostředkovat tak čistě, jak mi to technika dovolí. Manipuluji ale třeba se zvukem větru, který občas protáhnu tak, aby se změnilo jeho vyznění. A v mých nahrávkách se objevují i zvuky pocházející od lidí, třeba železný odpuzovač tuleňů nebo signály vojenských sonarů a vysílaček, které náhodně zachytím pod vodou.“
K severnímu pólu se Jana Winderen výrazně přiblížila na nahrávce Spring Bloom in the Marginal Ice Zone (viz A2 č. 5/2019), která vyšla v roce 2018, shodou okolností v době, kdy OSN vydala svoji zprávu o klimatické změně. Album se stalo výrazným komentářem ke stavu planety – zachycuje totiž jaro na hranici mezi zamrzlým a nezamrzlým mořem, v prostoru, který patří k nejdůležitějším místům planety z hlediska produkce kyslíku a zároveň i k místům nejzranitelnějším. „Posluchač může zprostředkovaně zažít nejenom kvetení planktonu, ale i zvuky praskajícího ledu poblíž Špicberků v Barentsově moři, migrování tuleňů, keporkaků a kosatek,“ dočteme se v popisu nahrávky na Bandcampu.
Posluchačská svoboda
Ze způsobu, jakým Winderen zmíněné album prezentuje, je zároveň dobře patrné její rozkročení mezi rolí vědkyně a umělkyně. Nahrávku uvádí rozhovor s mořským ekologem Carlosem M. Duartem, který posluchače připraví na zvukové dobrodružství, jež ho čeká. Samotné terénní nahrávky – na albu prezentované v podobě souvislého, pětatřicet minut trvajícího tracku – se pak už obejdou bez komentáře. Spring Bloom in the Marginal Ice Zone je tak možné poslouchat buď jako dokumentární záznam ekosystému, který čelí zhroucení, nebo jako koherentní útvar experimentální hudby, podporující myšlenku, že touhu po nových zvucích nakonec nejlépe ukojíme při vnímání sonických projevů naší planety. Právě tak totiž nejspíš narazíme na zvuky, jaké jsme ještě neslyšeli.
Rozpolcenost mezi vědeckým a uměleckým přístupem je nakonec pro podobné nahrávky typická. Dobře to ilustruje například projekt Arctic Focus vědců z neziskové organizace Ocean Conservation Research. Ti v roce 2011 pořídili kontinuální nahrávku pětidenního pobytu v Severním ledovém oceánu, kterou následně převedli do audiografů. Svoboda posluchače je v tomto případě téměř neomezená: může si vybrat kteroukoli hodinu ze zmíněných pěti dnů a poslouchat ji jako souvislou skladbu, s pomocí audiografů může hledat momenty, kdy byl oceán nejaktivnější, a postupně dekódovat jeho chování, anebo si může stáhnout kompletní stodvacetihodinovou nahrávku a na pět dní si ze svého domova vytvořit místo, které vibruje „nebeskými“ zvuky – stejně jako Severní ledový oceán. Způsobů, jakými lze přistoupit ke zvukům přírody, je totiž nepočítaně. A právě to je nejspíš důvod, proč jsou terénní nahrávky v poslední době čím dál populárnější. Ačkoli je při jejich pořizování člověk často upozaděn, při poslechu naopak vstupuje do popředí – musí totiž participovat daleko více, než když se jako náhodný svědek pohybuje třeba v prostředí popového mainstreamu.
Autor je hudební publicista.