Teploměr planety

Tuzemská veřejnost si dobývání a výzkum Arktidy asi nejčastěji spojuje s fiktivní postavou náčelníka Karla Němce ze slavné divadelní hry Járy Cimrmana Dobytí severního pólu. Existuje ovšem řada skutečných, historických osobností české vědy, které zanechaly nesmazatelnou stopu na arktických ostrovech, brázdily Severní ledový oceán či létaly nad severním pólem. Na tyto osobnosti v současnosti navazuje početná skupina českých vědců, kteří v Arktidě působí a spojují s ní svou profesní budoucnost.

Nezůstat na místě

Prvopočátky české účasti na výzkumu Arktidy nacházíme již ve slavné rakousko­-uherské expedici uskutečněné v letech 1872 až 1874 na lodi Admiral Tegetthoff. Spolu s Karlem Weyprechtem ji vedl teplický rodák Julius Payer. Právě tento voják a kartograf zmapoval východní část Špicberků a objevil Zemi Františka Josefa, kde zanechal odkazy na své rodné město v podobě geografických názvů jako Teplický záliv či Šanovský ostrov. Další významná etapa nastala v období mezi světovými válkami. Mnozí z nás si jistě vzpomenou na knihu českého fyzika Františka Běhounka Trosečníci polárního moře (1955), v níž popisuje svou účast na výpravě Umberta Nobileho vzducholodí Italia k severnímu pólu. Jak napovídá už název knihy, výprava nebyla příliš úspěšná. Přesto je pravděpodobně známější než předchozí úspěšná cesta Roalda Amundsena, který pólu dosáhl a bezpečně se vrátil. Zmínky o Běhounkovi tak nalezneme například v muzejní expozici o dobývání pólu v Longyearbyenu, správním středisku Špicberků. Jeho postava se také mihla ve slavném filmu Červený stan (La tenda rossa, 1968) se Seanem Connerym a Claudií Cardinalovou, který popisuje dramatické okamžiky ztroskotání Nobileho výpravy.

Za zmínku stojí i práce botanika Emila Hadače, jenž strávil studiem špicberské flóry roky před vypuknutím druhé světové války. Jeho jméno je spojováno například s popisem jedné z nejvýraznějších kvetoucích rostlin arktické tundry, s druhem všivce Pedicularis dasyantha. Po druhé světové válce se Češi na dlouhou dobu odmlčeli, pravděpodobně v důsledku izolace země, a výrazněji se prosazovali spíše při účasti na sovětských expedicích v Antarktidě. Zajímavým počinem byla svým zaměřením spíše sportovní expedice, kterou v roce 1968 uspořádali členové TJ Lokomotiva Teplice, kteří na lyžích překonali velkou část zaledněné oblasti severních Špicberků. Výrazněji se však prosazovali spíše Češi žijící v zahraničí – asi nejznámějším z nich byl Josef Svoboda, ekolog působící v kanadské Arktidě. Na konci osmdesátých let 20. století se ovšem zájem o Arktidu obnovil a vyvrcholil početnou expedicí tehdejší Československé akademie věd na Špicberky v roce 1988.

Výrazně se situace změnila po roce 1989. Pravděpodobně nejdostupnější lokalitou pro české polární vědce zůstávají Špicberky, kde mohou využít dřívějších vazeb s ruskými výzkumníky a s Poláky, kteří zde působí dlouhodobě, a především jednoduché administrativy vycházející z mezinárodní Svalbardské smlouvy. Počáteční vědecké aktivity se omezovaly spíše na jednotlivce či malé týmy. To se postupně měnilo v posledních patnácti letech, kdy česká vědecká účast v Arktidě dostávala výraznější obrysy. Výrazně tomu napomohlo vybudování české Antarktické vědecké stanice, která se stala jakýmsi vzorem pro české aktivity v Arktidě. Projekt Czech Polar si tak dal za cíl vybudování české vědecké infrastruktury na Špicberkách. Výzkumná stanice vznikla v roce 2013 v Longyearbyenu, v roce 2015 pak následovala terénní stanice v zátoce Petunia. Infrastrukturu spravovanou Jihočeskou univerzitou v Českých Budějovicích posléze doplnila výzkumná loď a toto zázemí slouží nejen české, ale především zahraniční vědecké komunitě. A pak jsou zde menší vědecké projekty, například pokračující glacio­-speleologické výzkumy v oblasti ledovce Werenskiold, výzkum tektoniky v Hornsundu či výzkum vývoje přírodního prostředí v návaznosti na odlednění. České výzkumné aktivity se navíc rozšiřují i mimo tradiční oblast Špicberků, například do Grónska, na Sibiř nebo Island. Aktivity v posledních deseti letech vyústily i v založení nových pracovních skupin v rámci již existujících výzkumných institucí.

Současný český výzkum se snaží držet krok se zahraničím, a to především díky intenzivní spolupráci se špičkovými zahraničními ­pracovišti. V podmínkách českých grantů a rozpočtů je to asi jediná cesta, jak nezůstat stát na místě. Kromě skromného financování se česká arktická věda potýká s problémem, jak organizovat logisticky náročnější výzkumné operace. Samozřejmě existují světlé výjimky (například výzkum ekologie ledovců v Grónsku skupinou Marka Stibala z Přírodovědecké fakulty UK), ale obecně se dá říct, že podobné projekty jsou mimo logistické možnosti české vědy. Bylo by iluzorní si myslet, že vybudováním vědecké stanice a pořízením základního vybavení to končí. Naopak, tím celý proces začíná. Nyní je potřeba pravidelně získávat prostředky na to, aby se daná infrastruktura opravdu mohla využít pro potřeby české vědy. Většina českých vědeckých projektů, které se v současnosti v Arktidě realizují, je časově omezená na jeden či dva roky a má velmi skromný rozpočet.

V divočině

Výzkum Arktidy se ovšem potýká i s problémy ryze praktickými. Ty pochopitelně souvisí především s prostředím, v němž výzkum probíhá. Krátká letní sezóna, během níž je nutné realizovat terénní výzkum, nedává příliš prostoru pro chyby. Co se nepovede sesbírat, změřit apod. během několika letních týdnů, už člověk nedožene a je potřeba počkat do dalšího léta. Pro vědce začínající svou vědeckou činnost v Arktidě jsou atraktivním rozptýlením lední medvědi. Toto nadšení však zpravidla rychle opadne spolu se zjištěním, že do terénu s sebou člověk kvůli bezpečnosti musí nosit pušku, signální pistoli, vysílačku, náhradní náboje a další nezbytné drobnosti, obvykle vážící několik kilogramů. Pokud nemáte to štěstí pobývat na terénní stanici zabezpečené proti medvědům a trávíte terénní výzkum ve stanech, přicházejí na řadu noční hlídky.

Práce v podmínkách skutečné divočiny zkrátka přináší řadu obtíží. Výzkumník je odkázán na materiál a vybavení, které si přiveze. Platí ono známé „co nemám, to nepotřebuji“, protože nejbližší obchod je často vzdálen desítky či stovky kilometrů přes moře nebo ledovce. Terénní výzkum v polárních oblastech tak člověka naučí improvizaci – nepostradatelným vybavením se stává gaffa, multikleště či vteřinové lepidlo. Na první pohled se může zdát výhodné realizovat výzkum během letního období, tedy polárního dne, kdy Slunce nezapadá. Na možnost pracovat nonstop ale především začátečníci často doplatí ­úplným vyčerpáním. Nutností je proto dodržování alespoň přibližného denního režimu.

Hnací motor klimatu

Pro někoho může představovat největší problém návrat do civilizace. Po několika týdnech či měsících bez přístupu k internetu či GSM signálu se člověk setká s realitou několika stovek či tisíců nevyřízených e­-mailů (vcelku běžnou praxí je jejich kompletní vymazání, což celý problém elegantně vyřeší). Poněkud zvláštním zážitkem je po návratu také třeba návštěva restaurace či prostá jízda autem.

Běžnému českému občanovi se může zdát výzkum Arktidy příliš odtržený od každodenní reality. Řada lidí se ptá, proč investovat peníze do výzkumu, který se nás přímo netýká. Představa vzdálenosti je však iluzorní. Procesy odehrávající se v Arktidě se nás přímo dotýkají – právě Arktida je hnacím motorem světového, a především evropského klimatu. Je určujícím faktorem globální cirkulace světového oceánu, z níž Evropa profituje prostřednictvím Golfského a následně Severoatlantského proudu. Studium polární krajiny nám také dává nahlédnout do minulosti. Současná Arktida je obrazem krajiny, jaká se u nás vyskytovala na začátku holocénu zhruba před 11 tisíci lety. Především je ale Arktida místem, kde se nejdříve projevují dopady globální klimatické změny, můžeme ji tedy považovat za jakýsi teploměr naší planety. Proto je důležité, aby se i čeští vědci zapojovali do jejího výzkumu.

Autor je polární vědec.