Kroužící slovní prach

Burroughsův potrhaný film děravé reality

Jádrem každého psaní je střih, tvrdí americký prozaik William S. Burroughs. Neustálá diskontinuita podle autora řady skandalizovaných textů vytváří nová spojení mezi obrazy a rozšiřuje hranice vidění. Příkladem této „kinematografické poetiky“ je i jeho román Hebká mašinka.

Představa, že můžeme uchopit literární dílo nejen v jeho celku, ale i v detailech tak, abychom o něm mohli vypovídat, je pevně zakořeněna v našem chápání literatury. Taková je i představa díla jako poselství, které umíme dešifrovat. Dílem se pak stává lidská zkušenost, kterou spisovatel vtělil do slov, aby ji předal čtenářům. Stává se jím zpráva o stavu světa, kterou jsme schopni společně posoudit. Dílo tak získává jakousi vnitřní logiku.

Pak se ale setkáme s dílem, které svou nekoherencí tuto vnitřní logiku popírá. Stojíme bezmocně před jeho jazykem a marně luštíme význam, který do něj spisovatel vložil. Zároveň cítíme, že nerozumění, jaké z díla zakoušíme, z něj přímo vyvěrá. Spisovatel je vytvořil záměrně a nám nezbývá než je přijmout jako jediný způsob, jak dílu paradoxně rozumět. Nedostali jsme žádný vzkaz, ale šifru, „prázdný“ (arabsky sifr) význam, který nemůže být objasněn, aniž by zároveň zmizel. Každé dílo si přeje být ponořeno do nejasnosti jako do svého …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky