Česká literatura nevzkvétá

V posledním loňském čísle Hostu vyšel článek Jana Němce s titulem Boom české literatury. Podle něj česká literatura překonala krizi, v níž byla de facto od roku 1989, konečně se začala prodávat a stala se součástí životního stylu. V podobném duchu se nese i úvodní slovo edičního plánu nakladatelství Host pro jaro 2020, v němž Miroslav Balaštík píše: „České literatuře roste sebevědomí. Právem. O její kvalitě svědčí zájem recenzentů, blogerů, instagramerů či youtuberů, ale především vás, čtenářů. Čeští autoři dnes suverénně vládnou žebříčkům prodejnosti, a jestliže ještě donedávna četli v temných barech pro několik svých známých, nyní se na jejich podpisy stojí dlouhé fronty.“ Můžeme se těšit na nové jaro národů?

Budování symbolického kapitálu

Zájem Hostu (přestože nakladatelství a literární časopis jsou formálně oddělené, jejich redakce se personálně i ideově překrývají, a v tomto textu je proto budu brát jako jedinou instituci) o současnou českou literaturu není žádnou novinkou; z výraznějších počinů se dá vypíchnout šestidílný apokalyptický seriál Evy Klíčové Kudy z devadesátek? (první díl vyšel v Právu č. 252/2015), ale i pravidelná tematická zaměření jednotlivých čísel časopisu. Co nás může v citovaném editorialu zaskočit, je tvrzení, že jsme konečně překonali krizi, česká literatura zažívá konjunkturu a my můžeme otevírat šampaňské a těšit se na nové přírůstky do znovuobnoveného národního kánonu.

Netvrdím, že optimismus při hodnocení současné české literatury je něco, za co by bylo potřeba se nějak zvlášť stydět, člověku se přihodí i horší věci. Osobně si třeba strhávám strupy nebo se s perverzní fascinací dívám na videa booktuberky Doroty Noon (obzvlášť na ten díl, v němž vystupuje Jan Němec se svým novým románem). Na druhou stranu je trochu zvláštní, když se taková věc děje zrovna Hostu, který má na množství prodané české literatury poměrně speciální zájem – jak poznamenává Petr A. Bílek v textu pro Aktuálně.cz (27. 12. 2019), vydávat ji je ekonomicky mnohem výhodnější než tu zahraniční – kromě absence nákladů za překlad a autorská práva totiž vydavatel může počítat i s podporou ministerstva kultury. Jakkoli se může jednat o zvláštní shodu náhod, která se institucím hostovského formátu pros­tě přiházívá, ekonomický zájem Hostu se vyplatí nepouštět ze zřetele. Přes pečlivě budovanou image středně velkého literárního nakladatelství, které trpí vedle velkých knižních subjektů, jakým je vydavatelský gigant a majitel sítě knihkupectví Luxor Euromedia Group, totiž Host používá podobné marketingové strategie, které ovšem umněji zakrývá svým symbolickým kapitálem uvnitř literárního pole. A tak nekončí jen u oslavy prodejnosti jednotlivých knížek a jejich popularity u booktuberů a instagramových influencerů, ale pokračuje potřebou prodat téma současné české literatury i v rámci literárněkritických argumentů a diskusí. Ty jsou pak ovlivňovány marketingovou propagací převlečenou za snahu o revoluční změnu diskursu.

Česká, nebo žádná

Zní to totiž poměrně nevinně – kdo by nechtěl mít dobrou českou literaturu? Zarážející je přitom samozřejmost, s jakou se tento argument používá: českou literaturu prostě potřebujeme, je až skandální, že se toho tolik překládá! Mohli bychom se totiž ptát i naopak: k čemu nám budou kvanta nové české literatury, pokud můžeme číst i tu zahraniční? Je opravdu pro kvalitu čtení důležité, aby čtenáři četli především tuzemské knížky? Literatura je sice s národní identitou v našich zeměpisných šířkách spojena tak nějak samozřejmě, neměli bychom ale zapomínat, že toto propojení má své historické kořeny v národním obrození a jako takové mělo své dobové opodstatnění a význam.

Dobrá literatura bezesporu potřebuje institucionální podporu, a to i ta česká, jinak by na kapitalistickém knižním trhu neměla šanci na přežití. Zároveň je ale otázkou, zda kritéria pro to, co podporovat, máme určovat pouze podle jazyka, v němž byla napsána. Jak ukázala nedávná anketa Českého rozhlasu Kánon 100, taková politika vede v důsledku k tomu, že z české literatury vytěsňujeme i to, co jí bylo dříve vlastní – produktivní kontakt s jinojazyčnou kulturou. Sám Balaštík ostatně ve zmiňovaném editorialu přisuzuje velkou zásluhu na současném skvělém stavu české literatury kontaktu s literaturou zahraniční, zároveň tím ale dává na srozuměnou, že i proto by měla být tuzemská díla jakýmsi vrcholem, k němuž sebevědomý český čtenář směřuje. Neříkám, že by nebylo hezké přečíst si po dlouhé době nějaký dobrý román od zdejšího autora, nestálo by ale za to nechat místní kontext trochu vydechnout? Vždyť nakonec ani úpornost národních buditelů vždycky nevedla k oslnivým literárním skvostům.

Za obyčejného čtenáře

S bojem Hostu za současnou českou literaturu se pojí i boj za deelitarizaci literárního pole. I tato snaha může působit na první pohled celkem sympaticky. Problém však spočívá v tom, že to vypadá, jako by kolektiv Hostu chtěl nahradit rozdělení literatury na vysokou a nízkou relativizující průměrností. Místo skutečné demokratizace kultury, v níž by měly své místo rozmanité menšinové proudy, vidí měřítko úspěšnosti v počtu vydaných výtisků, a nenabízí tak žádný koncept, který by dřívější rozdělení zastoupil. Jedinou radikální inovací je připuštění jakési prostřední pozice (mluví o ní například kritička Eva Klíčová nebo literární historik Jiří Trávníček), do které se vejde tak nějak všechno, co není ani dost intelektuální, ani dost brakové. Není divu, pro Host je jistě výhodné, aby čtenářská obec byla co nejhomogennější – její chování se pak dá snáze predikovat.

Jedním z hlavních témat boje Hostu proti elitářství je zatracení intelektualismu a příklon k angažovanosti. Jako by tyto aspekty nutně stály na opačných pólech. A jako bychom my, co o potřebě politické angažovanosti mluvíme z levicových pozic, tak často neukazovali, že se angažovanost dá kombinovat se solidním elitářstvím. Host nám naopak jako výsledek své nabubřelé revoluční rétoriky nabízí poměrně konzervativní a plochou produkci: ilustrace příběhů, které známe z hodin dějepisu, neodrážející nic víc než mainstream kulturní politiky paměti. Přesto se podobné prózy často tváří jako pravý opak: Kateřina Tučková vypráví periferní příběh o bohyních z Bílých Karpat a Alena Mornštajnová zase píše o rodinných tragédiích na pozadí velkých dějin. Nejen ony ale kopírují stále týž centrální historický narativ, jenž čtenáři neumožňuje setkat se s jiným. Přitom například díky Eleně Ferrante nebo Olze Tokarczukové víme, že ani skutečně angažované a emancipující příběhy nevylučují čtenářskou úspěšnost.

Přes všechny své výpady bych nicméně chtěla podotknout, že působení Hostu jistě není jen negativní. Snaha zaujmout alespoň zajišťuje, že se v české literatuře něco děje. A nemusí vždy jít o materiál na vtipné a štěpné kritiky. Přes veškerou konformitu vůči knižnímu trhu (nebo možná právě díky ní) dokáže časopis i nakladatelství v literárním poli vyvolávat tolik žádoucí pohyb, sem tam někoho naštvat nebo vyprovokovat reakci. Je proto škoda, že redaktoři i autoři Hostu sami sobě stavějí mentální bariéry, které z jejich boje za angažovanou literaturu dělají politiku maximálně ve smyslu firemní strategie vyfutrované trochou vlasteneckého kýče.

Autorka je komparatistka.