Nedokážeme zaměstnávat

Koncem roku 2019 proběhla médii zpráva o navýšení platů pracovníků v kultuře, tedy např. v divadlech, muzeích a knihovnách, od 1830 po 3180 korun podle míry odbornosti a praxe. Bohužel ale pouze v případě příspěvkových organizací, jejichž zřizovatelem je stát, kraj nebo město.

Z vlastní zkušenosti na pracovišti instituce zřizované státem mohu potvrdit, že v kulturní sféře jsou platy nízké a přiblížení se republikovému průměru nebo jen mediánu připomíná vědeckofantastický příběh ze vzdálené budoucnosti. Přesto jsem však byla alespoň zaměstnaná, byly za mě odváděny odvody na sociální a zdravotní pojištění, dostávala jsem pravidelně stravenky a mimořádné finanční ohodnocení dvakrát ročně. A plat se mi postupně zvyšoval, byť jen po stokorunách.

Granty a odvody

Zcela odlišný případ představuje má paralelní pracovní zkušenost – spolupráce s nezřizovaným divadelním subjektem. Nezřizované organizace, obecněji označované za „nezávislé“, tedy například spolky nebo obecně prospěšné společnosti, finance pro svou uměleckou a produkční činnost získávají z dotací a vlastních zdrojů. Dotační řízení vypisují města a městské části, kraje a ministerstvo kultury (pod nějž spadá také Státní fond kultury), a často se jedná pouze o roční finanční podporu. Výjimkou jsou víceleté granty měst (například Hlavní město Praha otevírá žádosti také pro čtyřletou podporu, statutární město Brno vypisovalo grantovou výzvu na stejně dlouhou dobu).

Mnozí z mých známých pracujících v kultuře v nezřizovaném sektoru se shodují na tom, že v tomto prostředí není možné vstupovat do zaměstnaneckých vztahů. A pokud ano, zaměstnanci dostávají minimální mzdu nebo je jejich mzda v takové výši, aby za ně nebylo nutné hradit odvody. Řešením jsou pak dohody o provedení práce (do 10 tisíc korun se mzda pouze daní), licenční smlouvy na uměleckou nebo produkční činnost či stále oblíbenější svobodné povolání nebo OSVČ.

Dotační řízení a následné administrativní procesy a vyplácení podpory na účet subjektu jsou zdlouhavé. Ač například pražský magistrát uzavírá dotační řízení na další rok už v červnu, konečné výsledky jsou známy až v roce podpory a administrativní úkony, jako je tvorba smlouvy a poukázání dotace, trvají i přes měsíc. To má za následek, že subjekty nemají pravidelný cashflow a konkrétně počátky roku bývají kritické: spolky nemají peníze na vyplácení mezd a nemají ani možnost pracovat s reálnou podobou rozpočtu, což ještě více znevýhodňuje už tak podfinancovaný sektor. Běžnou praxí je pak forma různých bankovních a nebankovních půjček, aby byla zachována kontinuita inscenační nebo produkční činnosti. Instituce zpravidla obdrží dotace nejdříve v dubnu, což znamená, že čtyři měsíce jsou spolky závislé pouze na vlastních zdrojích. Tragikomická je skutečnost, že zdroje od některých krajů přicházejí žadatelům až koncem října a na vyčerpání dotace, což musí být do konce kalendářního roku, pak zbývají pouze dva měsíce.

Drsná soutěž

Desátého ledna zveřejnilo ministerstvo kultury výsledky prvního kola dotačního řízení pro rok 2020, konečné výsledky by měly být známy do 29. 2. 2020. V sekcích týkajících se divadel Celoroční inscenační činnost a Celoroční produkční činnost (produkční jednotka s vlastním prostorem či bez trvalého jevištního zázemí) najdeme 69 subjektů. Povětšinou se jedná o platformy, které primárně pracují a fungují v Praze, dále se tu objevuje Brno a v malém počtu také oblastní města, kde v posledních dvou letech dochází k jakési obrodě na poli kulturních aktivit v oblasti živého umění i galerijní činnosti (za zmínku stojí například kolektiv kolem alternativní scény GaP s projektem Umění do Znojma). V prvním kole jsou žadatelé seznámeni s počtem bodů, které získali, ve druhém, konečném kole je sdělena výše dotace navrhovaná odbornou komisí a její skutečná výše. Zajímavé je, kolik prostředků do těchto okruhů plynulo: mezi lety 2016 a 2018 to bylo 17 až 19 milionů korun, v roce 2019 pak došlo k výraznému navýšení na 27,3 milionu, přičemž ale většina subjektů obdržela takřka stejnou výši dotace. Pro srovnání: například Centrum experimentálního divadla zřizované statutárním městem Brno v roce 2018 pracovalo se schváleným rozpočtem 59,6 milionu, kdy dotace od ministerstva kultury činila 2,7 milionu.

Program pro podporu zaměstnávání

Za účelem řešení nedostatku finančních prostředků pro lidské zdroje v českých divadlech v roce 2016 vznikla Asociace nezávislých divadel, která chce mimo jiné obhajovat zájmy členů asociace na všech úrovních jednání s veřejnou správou, snažit se o kontinuálnost politických rozhodnutí v oblasti divadelní kultury, hledat systémová řešení vícezdrojového financování a nastavení legislativních procesů, a usilovat tak o zvýšení podpory živého umění obecně.

V rozhovoru pro pořad Vizitka Českého rozhlasu z 1. ledna letošního roku byl ministr kultury Lubomír Zaorálek konfrontován s prohlášením předsedy Asociace Štěpána Kubišty: „Jeden z velkých problémů je ten, že nedokážeme zaměstnat lidi. Stát obrovsky těží z toho, že nestátní, neziskové organizace jsou v tom stavu, v jakém jsou… Lidé, kteří v nich pracují, jsou z velké části takoví polodobrovolníci.“ Zástupci nezávislé scény proto přišli s požadavkem na zřízení programu pro podporu zaměstnávání v neziskovém sektoru (první zpráva zabývající se touto tematikou byla dokonce vládou vydaná již v roce 2003). Podle ministra kultury Zaorálka je ale cílem ministerstva něco jiného než řešit zaměstnanost: „Naší rolí je podporovat kvalitní projekty, kvalitní akce. A pro mě vlastně není ani tak směrodatné, a myslím si, že ani pro návštěvníka nějaké akce nebo odběratele literárního časopisu, jakou právní formu příjemce dotace má.“

Taková slova jsou od čelného představitele nejvyššího správního orgánu v České republice minimálně s podivem. Názorným příkladem toho, kam realita nezájmu státu o pracovní podmínky umělců vede, může být prohlášení jednoho z mých přátel, náhodou intendanta jedné z nejzajímavějších a nejaktuálnějších divadelních platforem: „Hledám přivýdělky, kterými by si šlo vydělat na bydlení: jsem sice tvůrce na plný úvazek, ale z divadelních příjmů zřejmě nevyžiju. Upřednostňuji práci v kultuře, v neziskovém sektoru, a úplně ideálně kdyby práce mohla pomoci zachraňovat hořící svět. Mohlo by to být třeba povolání, kde se dá uplatnit znalost jazyků (angličtina, němčina, italština), schopnost kreativní práce s jazykem českým, nebo i jiné znalosti a zkušenosti… Ale kdyby to bylo aspoň nějak zaplacené.“

Umělecká konkurence

Může za těchto podmínek nezřizované divadlo umělecky konkurovat tomu zřizovanému? Stačí se podívat na minulé ročníky především Cen divadelní kritiky (dříve Ceny Alfréda Radoka). Nejen že se takřka v každé kategorii objevuje nominace zástupce z nezávislé scény, ale není neobvyklé, že i vítězí. Například v roce 2016 byla mezi oceněnými nezávislá scéna zastoupena výrazně – jasně bodovala inscenace Olga (Horrory z Hrádečku) nezávislého Divadla Letí (Občanské sdružení Letí dostalo od MK ČR na rok 2016 na inscenační činnost dotaci 400 tisíc korun), která získala cenu za inscenaci roku a představitelka hlavní postavy Pavlína Štorková ocenění za ženský herecký výkon. Následoval Stanislav Majer ze Studia Hrdinů za mužský herecký výkon v inscenaci Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny (v roce 2016 Studio Hrdinů získalo dokonce tříletý grant s celkovou výší podpory tři miliony). Scénografie roku pak byla zastoupena unikátním počinem, totiž imerzivním projektem spolku Pomezí. V následujícím roce 2017 byla nezávislá Divadelní společnost Masopust nominována hned třikrát – získala ocenění za inscenaci roku Deník zloděje a Miloslav König obdržel ocenění za mužský herecký výkon (v roce 2016 byl Masopust podpořen částkou 450 tisíc korun, o rok později to bylo pouze 332 tisíc). V roce 2018 nebyl mezi oceněnými žádný subjekt z nezávislé scény. Je to nicméně za popsané finanční „podpory“ opravdu tak překvapivé?

Musím vlastně potvrdit slova ministra kultury, že nejen návštěvníci, ale ani odborná veřejnost nereflektují právní subjektivitu umění a kultury, kterou konzumují a navštěvují. Kladu si ovšem otázku, zda by se tedy nemělo něco změnit, zda by se nemělo reflektovat, že řada tvůrců produkuje kvalitní uměleckou tvorbu v situaci, která ani vzdáleně nepřipomíná důstojné podmínky. Myslím, že je především na ministerstvu kultury, aby si začalo uvědomovat poměry, ve kterých zmiňované kvalitní projekty vznikají. Prvním krokem by měla být změna rétoriky vůči pracujícím v podfinancovaném sektoru živé kultury, druhým celková transformace grantové politiky u nás.