***

Provází mě skřípění sněhu. Jak jdu, skřípí sníh. Každé našlápnutí je jedno zaskřípění. Když se zastavím, je ticho. Když vykročím, skřípí sníh. Jdu a skřípí sníh. Nikdo tu přede mnou nešel. Za mnou je jen má stopa. Vracím se a má stopa jde přes mou stopu. Nikde ani živáčka. To jest ani člověka. Stromy jsou. Holé, ale jsou. A sem tam nějaký pták, ohnivák. Jak jdu, skřípí sníh. Pak stojím (po kolikáté už) u jezera v lesích. Krásné. Nemůže ranit. Skřípění ustalo. Pak opět začíná. Kolem mne je absolutní poušť. Nikde nikdo. To skřípění je jediná skutečnost. Skřípím, tedy jsem. Jsem, a proto skřípím. To skřípění je jediná skutečnost, kterou jsem si jist. Nic nemám. Skřípění mi patří. Totiž patří k mým botám. A boty k mým nohám. Nohy k mému tělu. A tělo ke mně, který jsem, co jsem. Ale co jsem, to nevím. Kolem mne se vylidnilo. Nechtěl jsem. Snad je tu poušť proto, aby má žízeň (lásky?) byla ještě větší a nenasytnější. Jdu přímo do prázdna, provázen skřípěním. Jdu, skřípím… Skřípím, …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky