Dybbuk 2019, 83 s.
„Jak hlasitá umí být slova šeptaná do vody,“ píše ve své nové sbírce Samá studna básnířka Zuzana Gabrišová. Jedná se o verš, který vystihuje princip její poetiky: tlumené zvuky (slova) narážejí do neprodyšného prostoru vody (bytí). Verše držené pod pokličkou ticha přitom mají pro promlouvající autorku význam takřka děsivého křiku. Gabrišová disponuje mimořádným darem básnické senzibility, díky níž nastoluje rovnováhu mezi prožíváním a zaznamenáváním. „Mluvit, pokud je co říkat/ jinak mlčet./ Tak píšu básně, posílám/ ti je,“ čteme v další části sbírky. Není třeba žádného opisu. Celkový dojem jistého „odmlčování“ možná umocňuje i autorčina zkušenost z pobytu v zenbuddhistickém klášteře v Jižní Koreji: „Stále se vyjasňuje. Míň a míň je potřeba/ slov. Jednotlivé vlny skládají svět/ za mýma očima.“ Mít poskládaný svět za svýma očima – co to vlastně znamená? Snad právě ono Gabrišové zvnitřňující a svébytné utajení před horečnatou lávou emocí, které rozhodně nejsou ochočené. Právě naopak, jsou divoké, a přitom bedlivě kontrolovatelné: „Smrt pod jazykem. Smrt ve stínech na zdi –/ nejkrásnější světlo dne./ Ukládáš hady k sobě v spánku, šustí/ rudými granáty ředěného vína/ lenivé krve.“ Verše bezelstně ručkují nad propastí osudu, aniž by ovšem padaly do infantilních jam. Dokonale vyvážený balanc mezi tím, co má být řečeno a co zůstat skryto, činí ze sbírky Samá studna dobrý příklad toho, kam by se mohla naše současná poezie ubírat.