Kraterů kde jícny zejí

Cesta na Měsíc a zase zpátky

Literatura oplývá řadou dobrodružných příběhů o cestách na Měsíc. Lúkianovy, Ariostovy nebo Čechovy cestopisy poukazují k výchozí odkouzlenosti fantastické literatury. Alegorická putování směřují často k satirické deskripci stávajících poměrů či náměsíčnosti určitých kulturních konceptů.

Jako dítě jsem točil krátký film na motivy básně Vojtecha Mihálika Za rúčky. Lyrický dialog tohoto jinak komunistického kádra mě tehdy okouzlil velmi prostou myšlenkou: dvě děti prchají z domova, aby se dostaly až na Měsíc. Básnička funguje na principu naivity, že ve skutečnosti projdou leda několika vesnicemi, než se rozední, a pak se buď vrátí domů, nebo zabloudí, dost možná si vyslouží i trest. A přece stojí básníkovi za to zvýraznit dětskou víru v nemožné.

Dávno před posádkou Apolla 11 tu ale bylo nespočet jiných literárních postav, kterým se povrchu naší „družice ze zeleného sýra“ dosáhnout podařilo. Ba často k tomu využili i mnohem vynalézavějších dopravních prostředků než kosmické rakety, například žebřík v podobě tureckého bobu, dělovou střelu nebo katapult. A co tam viděli a zažili, tomu se nedá věřit. Kurs jako by těmto letům do fantazie nastavila už nejstarší dochovaná cesta na Měsíc v podání syrského Lúkiana, jehož loď tam vznese silný vítr. „Nezažil …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky