Léto v Kundihradu čili Dva mušketýři

V Létě v Kundihradu se sice děje mnohé, ale o příběh zde příliš nejde. V bezstarostně rozvětveném proudu fantaskního dění občas probleskne fragment gotického románu, jindy báseň, rozmarný detail či archaická selanka – a dočkáme se dokonce i analýzy básnického stylu jednoho reálného básníka nebo rozluštění mínojského lineárního písma.

Tuhle příhodu vyprávěl pan Kvasil posledního večera početnému obecenstvu v koupelně, než umřel při ranní vizitě, a já se o ni s vámi rád rozdělím. Naše komunita mu tehdy složila epitaf: Nekvasil – umřel, kvasil – taky.

Jednoho večera mi bylo přesmutno, a vyšel jsem si proto na procházku k lesu, bysem tam zhlédnul večerní nebe a odpočal si od strázní dne. Na obloze zablýskla se Večernice a po ní další smavé hvězdy, jak na nebi pableskují již drahný věk.

„Ach, proč jen mlčíte k mému žalu, hvězdy…!“ povzdechl jsem si a po líci skanula mi mužná slza.

„My nemlčíme,“ ozval se shůry hlas hvězd, „ale jsme raději zticha, protože je stejnak lidem naše mumlání fuk a vystačí si sami. Ale že jseš tak hodný pionýr a máš dobré srdce bez šelestů, budeme ti vyprávět příběh o dvou mušketýrech, kteří byli ve skutečnosti jeden, podobně jako jsou dle zákonů matematiky čtyři mušketýři tři.“

Pohodlně jsem se usadil na větry ošlehanou …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky