Víc než jen psaní

Ačkoli se řada tuzemských čtenářů na toulkách světem literatury seznámila například s Mercè Rodoreda, Salvadorem Espriuem či Jaumem Cabrém, obecně katalánská tvorba zůstává pro našince i nadále velkou neznámou. Celkový počet přeložených, potažmo vydaných titulů sice není zanedbatelný – jen za posledních pět let bychom jich napočítali rovných deset –, ale i tak se jedná o příliš malé číslo na to, aby u nás katalánské písemnictví zanechalo nějaký hlubší otisk. To se v poslední době povedlo snad jedině Cabrému, jehož román Přiznávám, že… (2011, česky 2015; viz A2 č. 18/2018) patří bezpochyby k tomu nejlepšímu, co se ve světové literatuře za poslední roky urodilo.

Prázdná množina

Nedostatečné renomé katalánské literatury mezi současnými českými čtenáři je dáno hned několika faktory: jednak velmi úzkým okruhem těch, kdo jsou schopni (či ochotni) ji překládat, což se logicky projevuje na počtu i na kvalitě překladů; jednak mnohdy jen průměrnou literární kvalitou u nás vydávaných titulů (čest výjimkám); a konečně tím, že katalánsky psaná literatura tu (zatím) nemá takový zvuk, aby se jí některé nakladatelství věnovalo systematičtěji – její představování probíhá zcela nahodile, přičemž ani zajímavé finanční podpory, poskytované zejména katalánským Institutem Ramona Llulle, nejsou zárukou vydání českého překladu. „Katalánský román? Toho se prodá maximálně pět set výtisků, to nás nezajímá,“ slyšel jsem nejednou.

Ocitáme se tak v učebnicově začarovaném kruhu: katalánskou literaturu, mnohdy umělecky kvalitní a náročnou, nakladatel většinou nechce, takže nedochází ke zvyšování jejího kreditu, pročež ji čtenáři nevyhledávají, a pro nakladatele tudíž ve finále není atraktivní ani čtenářsky přístupnější katalánská tvorba. Nelze se tedy divit, že katalánská literatura zůstává v očích českých čtenářů buď jakousi popelkou, nebo jen nicneříkajícím pojmem, prázdnou množinou, kterou navíc ani nedokážou přesně vymezit – leda snad jako podmnožinu literární tvorby Španělska. Málokdo přitom ví, že jde o svébytnou literaturu s dlouhou a bohatou tradicí, která nejenže se pěstuje i jinde než v Katalánsku, ale dokonce i za hranicemi Španělska, na území hned tří dalších států (celkový počet mluvčích dosahuje deseti milionů, avšak jen pro necelou polovinu z nich je katalánština skutečnou mateřštinou).

Jazyk čtyř zemí

Ve Španělsku je katalánština vedle Katalánska samotného běžným dorozumívacím jazykem i ve Valencijsku či na Baleárských ostrovech, dále pak ve východní části Aragonie (tzv. Franja de Ponent, jejímž nejznámějším literárním rodákem je Jesús Moncada) a rovněž v El ­Carxe, malé oblasti autonomního společenství Murcía, avšak tam se počet mluvčích pohybuje jen v řádu stovek.

Mimo Španělsko se katalánsky hovoří na jihu Francie, v departementu Pyrénées­-Orientales. Z devadesáti procent se totiž jedná o ­historická území Katalánska (dnes ­souhrnně označovaná jako Severní Katalánsko), jimiž španělská monarchie roku 1659 v rámci Pyrenejského míru „zaplatila“ za svou porážku Francii. Přestože v této oblasti katalánština skomírá (alespoň symbolického statusu místního kooficiálního jazyka se dočkala až roku 2007), nepřestala být literárně úrodná – ze současných autorů zmiňme například Joana­-Lluíse Lluíse [viz rozhovor na straně 20 a ukázky v literární příloze] a Joana­-Daniela Bezsonoffa.

Další součástí světa katalánsky psané literatury je Andorrské knížectví – jediný stát, kde je katalánština samostatným úředním jazykem. Tvorba andorrské provenience je v poměru k počtu obyvatel (pouze polovina z celkových pětasedmdesáti tisíc obyvatel knížectví jsou Andořané) až neuvěřitelně plodná. Z více než desítky autorů uveďme alespoň dva: Alberta Villaróa [zastoupeného v literární příloze] a minulý měsíc zesnulého Antoniho Morelle.

Katalánštinu bychom našli i v Itálii, přesněji řečeno na Sardinii, kam ji zanesly výboje Zemí aragonské koruny. Ve městě L’Alguer (italsky Alghero) je tento dějinný odkaz stále patrný, ale skutečné mluvčí aby člověk pohledal. Není proto divu, že tamní katalánsky psaná tvorba je de facto jen folklorní záležitostí omezující se na poezii. Za relevantního představitele současné alguerské prózy lze snad považovat pouze Antoniho Arcu, nicméně ten na místní varietu katalánštiny zanevřel a poslední roky upřednostňuje psaní v sardštině.

Nepřátelé vnitřní a vnější

Tím narážíme na možná vůbec největší problém katalánského jazyka, potažmo celé katalánsky psané literatury: na všech výše zmíněných územích katalánština sdílí prostor s nejméně jedním dalším jazykem, přičemž ten je vždy většinový – alespoň nějakou ochranu sice poskytuje katalánštině díky svému postavení Andorra, ale i tam se ve veřejném prostoru potýká se silnou konkurencí španělštiny. A právě španělština představuje pro katalánštinu největší nebezpečí: tím, že „požírá“ katalánské mluvčí, rozmělňuje potenciální obec čtenářskou i spisovatelskou. Že katalánština dosud nefiguruje na dlouhém seznamu španělštinou vyhladovělých či přímo vyhlazených jazyků, je svým způsobem zázrak. V této souvislosti je třeba připomenout oddanost všech, kdo na svůj jazyk nezanevřeli a i v dobách nejtužší represe jej udrželi při životě, a to nejen jako nástroj běžné komunikace, ale i jako prostředek uměleckého vyjádření.

Ve svých snahách neustoupit z těžce uhájených pozic čelí katalánština nejen „nepříteli“ vnějšímu, tedy španělštině, ale i vnitřnímu. Tím jsou projevy lokálního nacionalismu, který (ať již cíleně, či nikoli) oslabuje pozici katalánštiny. Nejpatrnější je to ve Valencijsku, kde se značná část obyvatel vymezuje proti centralistickému pankatalanismu už tím, že variantu katalánštiny, jíž hovoří, označuje jako valencij­štinu, a navíc ji mnozí z nich skutečně považují za samostatný jazyk. O tom, že nejde jen o nějaké popichování, by mohl vyprávět valencijský literát Joan Fuster, jenž se stal trnem v oku tamních antikatalanistů a v letech 1978 a 1981 i terčem dvou pokusů o atentát.

Jazyková jednota je pro katalánštinu zcela zásadní téma, neboť rozdrobení na několik samostatných „jazyků“ by mohlo mít neblahé následky – mementem budiž, jak v tomto ohledu dopadla okcitánština. Snahy Španělska katalánštině snížit počet mluvčích, a tím pádem i prestiž, přitom někdy dosahují absurdních rozměrů. Příkladem je usnesení aragonského parlamentu z roku 2013, jímž byla katalánština užívaná na území Aragonie oficiálně překřtěna na „aragonský jazyk vlastní východní oblasti“. Velké vášně tak vyvolává už samotný pojem katalánská literatura, což se v plné nahotě ukázalo roku 2007, kdy bylo katalánské písemnictví čestným hostem frankfurtského knižního veletrhu. Tehdy nejednoho Španěla pobouřilo, že mezi reprezentanty chyběli Katalánci píšící výlučně španělsky, jako například Eduardo Mendoza. Jako by snad byli katalánsky píšící autoři řazeni do výčtu španělských spisovatelů… Nic na tom nemění ani úlitba v podobě loňského udělení Cervantesovy ceny Joanu Margaritovi, jehož dílo [ukázku najdete v literární příloze] je ovšem dvojjazyčné, paralelně utvářené jak v katalánštině, tak ve španělštině.

Rozhodnutí, jakým jazykem mluvit, psát a publikovat, je v dnešním Španělsku naštěstí již svobodnou volbou každého (bilingvního) jednotlivce. Prakticky všichni katalánští autoři by mohli tvořit pouze ve španělštině (případně francouzštině či italštině), ale místo světového jazyka upřednostnili katalánštinu. Touto volbou se přihlásili nejen k odkazu svých předchůdců, ale i k určitým hodnotám, postojům a přesvědčení. Psát katalánsky není samozřejmostí, nýbrž vyjádřením „vůle být“, která je dle historika Jaumeho Vicense i Vivese nejbytostnějším projevem katalánství. Katalánská literatura je pro ně zkrátka – budeme­-li parafrázovat motto klubu FC Barcelona – něco víc než jen psaní.

Autor je katalanista.