Pojem střední Evropa byl poprvé použit počátkem 19. století, jako koncept se však v průběhu času a podle situace výrazně měnil. Kurátoři výstavy The New Dictionary of Old Ideas v pražské MeetFactory se pokoušejí z různých perspektiv formulovat, co dnes znamená být Středoevropanem.
Zhruba před rokem prolétla českými médii zpráva o tom, že americká učebnice Geography: Realms, Regions and Concepts (Zeměpis. Oblasti, regiony a koncepty, 2016) ve své nejnovější, sedmnácté edici zařadila Českou republiku do západní Evropy. Tím se mnohým splnil jejich sen; konečně se naše země dostala do „elitního“ západního klubu, na jehož pozvánku netrpělivě čekala od začátku devadesátých let. Pojem střední Evropa z učebnice zmizel úplně. Je tak namístě položit si otázku, zda vůbec něco jako střední Evropa existuje a jde-li o „fakt, utopii, myšlenkový koncept, nebo o pouhou chiméru“, jak se ptají kurátoři výstavy The New Dictionary of Old Ideas. Ta vychází ze stejnojmenného rezidenčního projektu v MeetFactory a snaží se komplexně pojmout fenomén střední Evropy prostřednictvím vzájemné kulturní výměny mezi uměleckými institucemi ze střední a východní Evropy. Historie, geografie, vizuální kultura a současná politická situace jsou jen některé z aspektů, kterými nahlíží na prostor střední Evropy, jehož hranice se plasticky rozšiřovaly nebo naopak smršťovaly pod vlivem překotných dějinných událostí.
Mezi Východem a Západem?
„Ve střední Evropě neexistuje kontinuita dějin, dějiny se neustále rozpadají, doba ani člověk nemají čas vyzrát.“ Tak o proměnlivosti území uprostřed starého kontinentu referoval český básník a esejista Josef Kroutvor. S podobnou premisou přistupovali k projektu jeho autoři Lucia Kvočáková a Piotr Sikora společně s kurátory aktuální výstavy Datou Chigholashvilim a Albou Folgado. Nejednoznačnost nejen geografických, ale i kulturních hranic donutila tvůrce k definování vlastních teoretických pojmů (jako například paradox identity či solidarita vs. jednota). Na výstavě, která je součástí dva roky trvajícího projektu, se podíleli umělci z České republiky, Španělska, Polska a Gruzie. Už jen výběr vystavujících poukazuje na komplexní přístup autorů k projektu a výpověď nestředoevropských umělců dala výstavě nový rozměr. Právě tito tvůrci dokázali fenomén našeho regionu uvést do širších, globálních a často aktuálních souvislostí.
O střední Evropě se většinou nereferuje jako o regionu, který by zásadním způsobem ovlivnil objevování „nového“ světa. Tento dojem zpochybňuje Verónica Lahitte. V projektu Spatřili jsme tygra (2019) pracuje s dílem slezského misionáře Floriana Pauckeho, který mezi lety 1749 a 1767 vytvořil rozsáhlý soubor kreseb rostlin, zvířat a místních obyvatel během své cesty po dnešní Argentině. Autorka ve své práci postavila do protikladu pohled evropského misionáře a současných domorodých obyvatel. Zdůrazňuje tak sílu vidění a vnímání kontextu během procesu vytváření latinskoamerických národních států a svým způsobem poukazuje i na současnou situaci v Jižní Americe, jež se dodnes potýká s následky kolonialismu. Síla vidění a jeho materializace je také tématem pro gruzínského vizuálního umělce Sandra Sulaberidzeho. Ten vytvořil dílo, které je fiktivním pokračováním Kafkova románu Proměna. „Loňského léta bylo v Berlíně na Charlottenstrasse nalezeno tělo dávno zemřelého brouka. Ostatky pokryté cementovým prachem a pavučinami byly ohledány a analyzovány. Chemickou fixací byl na překvapivě dobře zachovalé sítnici levého oka úspěšně vyvolán předsmrtný obraz.“ Dílo s názvem Oči a bariéry (Proměna) z roku 2019 je mnohovrstevnatým a mnohovýznamovým pojednáním o rozdílném vnímání jedné a téže reality, která se v nejextrémnějších případech může zvrhnout ve válečný konflikt a napínání ostnatých drátů, jako je tomu v případě ruské okupace severních gruzínských provincií Jižní Osetie a Abcházie.
Mezinárodní identita
Koncept národních států je přežitek; globální kapitalismus přinesl globální problémy, neřešitelné na národních úrovních; mezinárodní hnutí je jediné možné východisko. Takové pocity ve mně vyvolal multimediální projekt Eleny Lavellés Rozšířená stratigrafie: mimo lineární podstatu (2019). Dílo je poutavé svým až aktivistickým přístupem k otázkám kapitalistické expanze a s ní související klimatické krize. Pro autorku se symbolem nadnárodního vykořisťování stala těžba nerostných surovin, která je pro udržitelnost systému životně důležitá. Těžba sama o sobě je násilným aktem, jenž poukazuje na naše priority a vztah k okolnímu ekosystému, nicméně zničená krajina je jen jedním z důsledků dobývání surovin. Další, možná ještě bolavější rána zůstává uvnitř komunit, které se v důsledku těžby musely vystěhovat ze svých domovů, často bez adekvátní kompenzace. Projekt představený v MeetFactory navazuje na předchozí výzkum zaměřený na oblasti postižené těžbou, Mexikem počínaje a Českou republikou – konkrétně Mostem – konče. Idea nalezení vlastní identity v rámci mezinárodního protestního hnutí je myšlenkou překonávající hranice střední Evropy, ať už ji definujeme jakkoli.
Z výstavy The New Dictionary of Old Ideas si návštěvník odnese více otázek než odpovědí, ale jedno je jisté: konstrukty identity založené na mýtu nacionalismu nejsou a nikdy nebyly tou správnou alternativou.
Autor studuje mediální studia.
The New Dictionary of Old Ideas. Galerie MeetFactory, Praha, 21. 2. – 27. 3. 2020.