Nebe nad Londýnem

Když na sklonku roku 2007 tajemný producent Burial osmnáct měsíců po svém eponymním debutu vydal druhé album Untrue, způsobil na hudební scéně menší revoluci. Ačkoli navazoval na UK Garage devadesátých let a spřízněné žánry, přišel se zcela ojedinělým zvukem, jenž bývá charakterizován jako „vzpomínky“ na rave parties, které ovšem hudebník sám nikdy nezažil a zná je pouze jako zprostředkované, leckdy nepřesné a rozostřené momentky. Mezi typické buria­lovské zvuky patří bouřka, přeexponované praskání vinylů à la The Caretaker a především vysamplované vokály, u nichž hudebník často mění výšku tónu, takže pokrývají celou zvukovou paletu od hlubokých vzdechů až po pisklavé řinčení. Sám Burial tvrdí, že rád mění ženské vokály na mužské a naopak; androgynní hlasy pak připomínají anděly bdící nad tanečníky a tanečnicemi, kteří se k ránu vracejí z klubu.

Kompromisní řešení

Úspěch Untrue, podpořený nominací v prestižní soutěži Mercury Prize, vyvolal u posluchačů i novinářů enormní zájem o tehdy ještě anonymního producenta. Po několika senzačních zprávách v tisku pojednávajících o tom, že Burial je ve skutečnosti Aphex Twin nebo Fatboy Slim, londýnský producent raději sám odhalil, že se jmenuje William Bevan, a nahrál na MySpace svou fotografii. Prohlásil nicméně, že nemá zájem, aby byla jeho osoba upřednostňována před tvorbou. Dá se říct, že tak bulvárním novinářům vypálil rybník, ale na jeho kultovním postavení to nic nezměnilo. Právě naopak, album Untrue se zařadilo do kánonu (nejen) britské elektronické hudby a anglický hudební publicista Simon Reynolds jej v roce 2017 dokonce pasoval na – prozatím – nejdůležitější elektronickou nahrávku nového století.

Navazovat na tak zásadní díla, jako je Untrue, bývá těžké, jelikož očekávání fanoušků i kritiků jsou často přehnaně vysoká a málokdy se je podaří naplnit. Těžko říct, zda se podobné myšlenky honily hlavou i Burialovi, faktem ale je, že nový sólový materiál následoval až takřka po čtyřech letech. EP ­Street Halo (2011) bylo rozvinutím zvuku druhé desky, ale ­Burial na něm zároveň lehce naznačil metodu ostrých střihů, která dominuje skladbám na trojici EP Kindred (2012), Truant/Rough ­Sleeper (2012) a Rival Dealer (2013), jež jsou mnohými fanoušky i kritiky považovány za dosavadní vrchol Burialovy tvorby po Untrue.

A právě tato trojice nahrávek z let 2012 a 2013, jejichž osm skladeb má dohromady stopáž devadesát minut, tvoří páteř loňské kompilace s prozaickým názvem Tunes ­2011–2019. Obsahuje sice pouze sedmnáct z celkem jednadvaceti skladeb, které ­Burial během uvedených devíti let vydal (nepočítaje v to četné kolaborace s jinými umělci a několik samostatných skladeb na různých kompilacích), i tak ale její poslech zabere dvě a půl hodiny. I období, kdy Burial rezignoval na vydávání „regulérních“ desek, tedy bylo mimořádně plodné. Kompilaci hudebník poskládal víceméně pozpátku – začíná čistě ambientními tracky z posledních dvou let a vrací se až ke zmíněnému EP Street Halo. Burial se tak ohlíží za svou tvorbou a zároveň nabízí fanouškům čekajícím na třetí album kompromisní řešení.

Nečekaný závěr

„Jednoho dne chci udělat píseň, na kterou půjde tančit,“ říká Burial v rozhovoru se spisovatelem a kulturním teoretikem Markem Fisherem pro časopis Wire v roce 2012. Fisher, který před třemi roky spáchal sebevraždu, byl Burialem fascinován a spojoval ho s konceptem hauntologie, který tematizuje „ztracené budoucnosti“ prosakující do přítomnosti. Burialova specifická pocta britské taneční hudbě z devadesátých let minulého století je vlastně jakousi rekonstrukcí vzpomínek vysloužilých raverů na mládí plné divokých parties – vzpomínek občas intenzivních, občas vybledlých a útržkovitých, mizejících v hořkosladké atmosféře někdejší idylické bezstarostnosti.

Burialova touha stvořit taneční píseň se zatím v největší míře zhmotnila v jeho po­­sledním, loňském singlu Claustro, kde se k typickým zvukům bouřky, praskání vinylů a posmutnělé melodii přidávají nasekané vokály a extatická basová linka upomínající na 2­-stepové hity z počátku tisíciletí. Claustro přitom rozhodně není prvním Burialovým pokusem o taneční track – například takový Rival Dealer ze stejnojmenného EP je temné techno jako z ilegální skladištní rave party. Claustro však od předchozí Burialovy produkce odlišuje čirá radost, která ze skladby čiší, jakkoli temné plochy v pozadí naznačují zlověstné zakončení. Po krátkém střihu skladba nabere v posledních dvaceti sekundách druhý dech, když se ozve eurodanceová melodie a ženský vokál, načež je dalším ostrým střihem ukončena. Nečekaný závěr tak vyznívá jako zhudebněný zásah policie a odpojení soundsystému od elektřiny. Zbývá šumění, které přirozeně pokračuje i na druhé straně singlu – v čistě ambientním tracku State Forest, který slouží jako úvod recenzované kompilace. Zajímavostí je, že v něm Burial použil sampl ze závěru své skladby Hiders.

Tím, že Burial sampluje svou nedávnou tvorbu, zkracuje rozestup mezi přítomností a vzpomínkami a zároveň je činí bezprostřednějšími. Paradoxem je, že zprostředkované vzpomínky znějí v Burialově podání mnohem živěji než vzpomínky vlastní. Skladba State Forest by se dala připodobnit k čerstvě pořízené polaroidové fotografii: naznačuje sice mnohé, ale přesto zobrazuje pouhé kontury. Pokusíme­-li se z dvojice Claustro a State Forest odhadnout budoucí směřování Burialovy tvorby, myslím, že na tom budeme podobně jako s onou fotografií.

Rozmazaná ikona

Na YouTube najdete video z londýnského Boiler Roomu, které zachycuje DJský set Jamese Blakea z roku 2013. V popředí zcela vpravo od samého začátku houpavě tančí postava v černé mikině a s kapucí přes hlavu. V komentářích pod videem a na diskusních serverech jako Reddit se vedou spekulace o tom, že jde právě o Buriala. V momentě, kdy Blake plynule naváže na Burialův track Near Dark, stává se situace poněkud surreálnou – postava se zahledí do země a jen lehce se vlní na potemnělou skladbu. Sám ­Burial nikdy nekoncertuje, ale pokud by k tomu došlo, dost možná by jeho vystoupení vypadalo právě takhle: osamělá postava vlnící se kus od DJského pultu, zahloubaná do vlastní tvorby. Ale možná by sám hudebník ani nedorazil. Jeden z komentujících trefně – poeticky – poznamenává, že „Burial stejně není člověk, je to oranžová záře pouliční lampy, je to prchající euforie, když se propocený vracíš z party, je to benzínka v pět ráno, která nepůsobí úplně reálně“. Těžko hledat přiléhavější popis; Burial je zkrátka sotva viditelná ikona v dáli, která s pomocí svých andělů dohlíží na ranní návraty unavených raverů: Burial a jeho „Nebe nad Londýnem“.

Spisovatel David Foster Wallace ve sbírce esejů Consider the Lobster (Uvažuj nad humrem, 2005) tvrdí, že pokud je někdo pasován na ikonu, „stává se abstrakcí a abstrakce nejsou schopny vitální komunikace s živými lidmi“. Skutečnost, že je mnohými považován za kultovní, ikonickou postavu současné elektronické hudby, tak Burialovi může paradoxně sloužit jako svého druhu úkryt. Za více než dekádu, která uběhla od doby, kdy se novináři předháněli, kdo odhalí jeho identitu jako první, se leccos změnilo. Většina posluchačů nakonec zřejmě akceptovala Burialovo odzbrojující sdělení, že je „nenápadný člověk, který chce jen dělat hudbu, nic jiného“.

Autor je hudební publicista.