Nehrajeme si na šamany

Psychedeliky asistovanou psychoterapii (PAP) česká legislativa neumožňuje. Mohou se klienti psychedelické kliniky Psyon skrze nabízené služby vůbec dostat do kontaktu s látkami měnícími vědomí?

Filip Tylš (FT): V současné době to možné není. Přesto si myslíme, že nazrál čas pro založení specializované kliniky. Již pět let se snažíme ve veřejném prostoru vést diskusi o psychedelických látkách pod vlajkou České psychedelické společnosti (CZEPS), uvnitř níž se postupně zformovala terapeutická větev, která úzce spolupracuje s kolegy s klinickou praxí. Už dva roky se scházíme a na úrovni supervize diskutujeme náročné zkušenosti našich klientů nebo klientů projektu Psycare, jenž se zaměřuje na uživatele na hudebních festivalech. Rozhodli jsme se naše roztroušené terapeutické praxe umístit pod jednu střechu. Nazvali jsme to „psychedelickou klinikou“, neboť ve světě vidíme, že legalizace práce s látkami měnícími vědomí je na dosah.

V čem se tedy současná nabídka služeb Psyonu liší od tradičních psychoterapeutických služeb?

Jaroslav Farkaš (JF): Kromě klasických širokospektrálních terapeutických služeb při nejrůznějších obtížích nabízíme i možnost integrace psychedelických zkušeností, které si klienti přinášejí odjinud, ať už jako experimentátoři nebo z undergroundové praxe, která existuje, ale její kvalita je velmi kolísavá, protože často nezahrnuje žádnou přípravu a žádnou integraci. Lidé třeba absolvují nějaký víkendový workshop, na němž pozřou látku, a dostane se jim zážitku, s nímž si nemusí vědět rady.

Takže vás navštěvují lidé, kteří nedokážou samostatně zpracovat to, čemu se v uživatelské komunitě poněkud nepřesně říká bad trip?

FT: V současné době podobné případy zahrnují asi padesát procent klientů. Často se jedná o to, že přijdou třeba den po psychedelickém zážitku, a my se snažíme o takzvaně včasnou integraci, která zahrnuje jedno nebo několik málo sezení. Ideálně by se integrace ale měla odehrávat v dlouhodobém psychoterapeutickém procesu, i když samozřejmě nemusí jít o celoživotní terapii. V CZEPS máme síť pro integraci náročných zkušeností, kterou tvoří skupina terapeutů s delší praxí, kteří museli splňovat celkem přísná kritéria takzvaných senior­-terapeutů. Dnes jsou to naši supervizoři, ale tyto služby už nabízíme i sami, neboť poptávka byla větší, než síť mohla obhospodařit.

Jaký je váš názor na ilegální terapii se substancí, kterou se řada amatérů, ale i psychiatrů a psychologů rozhodla praktikovat, a riskovat tak uvěznění? V Česku je díky knize Terapie se substancí znám případ lékařky Friederike Meckelové Fischerové, která strávila ve švýcarské vazbě šest měsíců.

FT: Friederike je průkopnice, která má paradoxně díky své zkušenosti možnost o všem otevřeně mluvit. Soud nakonec rozhodl, že její snahou bylo upřímně lidem pomoct. Myslím ale, že doba se změnila a dnes stojíme na prahu možnosti s psychedeliky pracovat legálně.

JF: Protože se undergroundová praxe odehrává v ilegalitě, tak vlastně neexistuje žádný systém hodnotící kvalitu jednotlivých terapeutů a facilitátorů. Spektrum poskytovatelů je velmi široké – od lidí, kteří mají medicínské či psychologické vzdělání a jsou zcela legitimní odborníci na poli psychoterapie, až po různé samozvané experimentátory, kteří třeba strávili víkend v Ekvádoru a zažili tam ayahuascový obřad, pak se vrátili domů a začali poskytovat ceremonie bez jakékoli hlubší zkušenosti, jak pracovat se stavy změněného vědomí.

Každý případ ilegální terapie se substancí je tedy třeba nazírat individuálně…

FT: Neradi bychom byli nahlíženi jako ti, kteří práci s psychedeliky institucionalizovali a rozhodují o tom, co kdo může dělat. To dnes nikdo přesně neví. Chceme na téma upozornit v odborných kruzích a mezi lidmi, kteří o něm vědí nejvíce – mladými lidmi, kteří se věnují službě Psycare, a všemi sittery z Národního ústavu duševního zdraví, kteří pracují s psychedeliky v legálním experimentálním kontextu. Společně bychom rádi budovali toto know­-how oficiální cestou, což se nám snad částečně daří. Proto zveme zahraniční učitele, kteří s psychedeliky pracovali už v šedesátých letech, a již nyní s nimi máme naplánovány supervize na celý rok. Chceme vybudovat platformu, kde se budeme bavit o tom, jak s psychedeliky pracovat, i o tom, jakým způsobem mohou tyto látky vstoupit do systému. Naplnění tohoto cíle samozřejmě souvisí s tím, že pracujeme pouze v legálním rámci.

Někteří terapeuti nezůstávají jen u toho, že podávají psychedelika klientům, ale během sezení jsou sami pod jejich vlivem. Můžeme v takovém případě ještě vůbec mluvit o vědecky kontrolované terapii?

FT: Spousta šamanů včetně těch, kteří praktikují v České republice, to dělá zcela běžně, legálně či ilegálně, v závislosti na typu psychedelika, jenže to je úplně jiný diskurs. Otázka, zda psychedelika mohou prohloubit vztah terapeuta a klienta, je otázkou budoucnosti, nyní jde o věc, která je zcela neprůchozí legislativně. Možná je pro to i dobrý důvod, zatím ani nevíme, jak ty látky přesně fungují v mozku, máme jen pilotní data a teprve se učíme, jak s psychedeliky v naší společnosti pracovat. V šedesátých letech se říkalo, že psychedelická zkušenost může v rámci výuky být nápomocná terapeutům, což nakonec potvrzují naši kolegové, kteří tím prošli jako dobrovolníci výzkumných studií. Ale v našem systému nemůžete podat léčivo mimo schválený výzkum někomu, kdo není nemocný. Jiná situace je v Americe, kde lze během workshopů podávat ketamin budoucím terapeutům. I proto musíme jezdit doplňovat některé zkušenosti do zahraničí.

JF: V Česku není tedy ani možné, aby terapeuti ve výcviku mohli zažít sebezkušenost s psychedeliky, natož aby je brali spolu s klienty.

O ketaminu se dlouhodobě mluví v souvislosti s antidepresivními účinky. Vzniká na něm ale závislost. Je taková látka vhodným lékem na depresi?

JF: Ketamin není klasické psychedelikum, jde o disociativní anestetikum, které se účinky psychedelikům podobá. Je u něj prokázán okamžitý antidepresivní efekt, který nastupuje v průběhu pár minut. U antidepresiv tento efekt nastupuje několik týdnů, což je velmi dlouhá doba pro pacienty, kteří prožívají například suicidální krizi. Může to tedy doslova zachraňovat životy. Z hlediska návykového potenciálu ovšem považuji klasická psychedelika jako LSD nebo psilocybin za bezpečnější. I ona – zdá se – mají přitom okamžitý antidepresivní a neuroplastický efekt, ale problém je v tom, že jsou zařazena na seznamu kontrolovaných látek v nejpřísnější kategorii.

FT: Ketamin je zároveň i registrované léčivo, kdežto třeba LSD, DMT a psilocybin nejsou v seznamu látek s lékařským využitím. Závislost na ketaminu vzniká až při velkých a opakovaných dávkách v každodenním užívání.

JF: Alternativou u indikací pro ketamin jsou navíc elektrošoky a ketamin je pochopitelně považován za šetrnější alternativu.

Nové výzkumy psychedelik prokazují, že významně pomáhají v léčbě depresí, posttraumatické stresové poruchy nebo závislostí. V jednom textu také zmiňujete, že použití psilocybinu „by nemělo být limitováno pouze pro pacienty“. Neříkáte tím vlastně, že psychedelika jsou v oblasti duševního zdraví tak trochu všelék?

FT: Já tam píšu, že jsou využitelná v rámci léčby specifických skupin pacientů i seberozvoje jedince, a dodávám, že psychedelika nejsou pro všechny, protože mají méně i více zřejmé kontraindikace – třeba psychózy, případně predispozice k nim. Kontraindikace se týkají i setu – celkového vnitřního nastavení jedince, kam patří i jeho genetická výbava, jeho rodinná anamnéza nebo také momentální nálada. Někdy to je až trochu paradoxní – lidé, kteří po nás žádají psychedelickou terapii, jsou právě velmi často jedinci, pro které vůbec vhodná není. Na druhou stranu fakt, že psychedelika jsou účinná v léčbě různých poruch, není nezajímavý. Jsou to nemoci jako deprese, existenciální distres, cluster headache, obsedantně kompulsivní porucha nebo závislosti, které se v současnosti léčí různými psychofarmaky a rozmanitými přístupy. Psychedelika tím tak trochu mění mapu současné psychiatrie a to, jak rozumíme různým onemocněním. Nemluvil bych tedy o všeléku, ale o nástroji, který v kombinaci s psychoterapií funguje jako nespecifický zesilovač. Víme, že psychedelika zvyšují neuroplasticitu a mění strukturu neuronových sítí. Jakým způsobem ji mění, může záviset také na vnějších faktorech, jako je právě způsob práce s intoxikovaným nebo psychoterapie. V tom je PAP novou modalitou, novým přístupem k léčbě.

Jako kontraindikaci jste zmínili psychózu, ale pokud vím, tak v šedesátých letech se psychedelika používala k léčbě psychotických poruch.

JF: V padesátých a šedesátých letech neexistovala etická kritéria, která máme dnes, takže se psychedelika podávala celému spektru pacientů včetně těch s psychózou. Dnes je to nemyslitelné, takže se lidé s psychózou v současných výzkumech nevyskytují. Riziko je také u hraničních poruch. Otázkou je, kolik z pacientů, kterým v šedesátých letech byla diagnostikována schizofrenie, ji reálně mělo a u kolika z nich šlo o psychoticky dekompenzované poruchy osobnosti. Právě tuto diskusi dnes vedeme.

FT: Mnohé z toho, co se v minulosti nazývalo schizofrenií, se tak dnes už nenazývá, protože se diagnostická kritéria změnila. Každopádně je nebezpečné vstupovat na neprobádanou půdu, kde je možné pacienta poškodit. Systém je dnes nastaven tak, že raději pacienta z léčby vyloučíme, než abychom něco pokazili – a v tom se zásadně lišíme třeba od šamanského diskursu práce. Je to až neurotická opatrnost, která je ale důležitá. První, k nimž by se měly podobné látky dostat, jsou z našeho pohledu právě pacienti s těžkým traumatem nebo depresí, kterým nefunguje jiná léčba. Druhá věc je, že když podáte depresivnímu pacientovi se suicidálními tendencemi antidepresiva, tak může získat energii sebevraždu uskutečnit. To samozřejmě nemůžeme vyloučit ani u psychedelik. Nemáme tedy všelék na neurotickou společnost, psychedelika jsou pouze nástrojem, který může být dobrý sluha, ale velmi zlý pán.

Současný návrat psychedelik mnozí čtou také jako návrat ke ztracené spiritualitě. Jaký je vztah psychedelik a spirituality?

FT: Psychedelika nepochybně vyvolávají spirituální prožitky a formují spiritualitu, na druhou stranu mohou vyvolávat také nevědomé upnutí se k duchovním zkušenostem jako formě úniku před problémy každodenního života. Podstatné je, že míra mystické zkušenosti pozitivně koreluje se změnou hodnotového systému člověka a také s léčebným účinkem u pacientů s depresemi a závislostmi. Mystická zkušenost má přesná kritéria. Jde o koncept zakladatele humanistické psychologie Abrahama Maslowa, který ho formuloval bez psychedelik, ale mluvil o transformativní zkušenosti per se, o vrcholném zážitku. Psychedelika přidal až Maslowův žák a můj mentor v USA, Bill Richards.

JF: Důležité je rozlišovat spiritualitu od religiozity. Spiritualita může fungovat v kontextu nějaké náboženské tradice a symboliky, ale může být i sekulární. Mystická zkušenost je ve spojení s psychedeliky fenomenologicky častým jevem a je na každém klientovi, jak si ji interpretuje. My se nesnažíme pasovat do role terapeutů, kteří pro ni mají nějaký univerzální rámec, ale musíme integrovat změnu hodnotového systému, k níž po zkušenosti s psychedeliky často dochází.

Jeden z vás je psychiatrem, druhý psychologem, zároveň se inspirujete v šamanismu a jezdíte kvůli tomu například do Latinské Ameriky. Necítíte rozpor mezi západním biomedicínským přístupem a v mnoha ohledech animistickým přístupem přírodních národů?

FT: Tento ambivalentní vztah samozřejmě neustále řešíme mezi sebou. Dobrou platformou je právě CZEPS, kde jsou lidé, kteří dokážou nahlížet oba zmíněné diskursy. Sám jsem absolvoval několik šamanských ceremonií a myslím si, že se tím můžeme inspirovat, ale že to nemůžeme přenést do našeho západního světa či zdravotnického systému en bloc. Když vidíte pracovat šamana, jenž ­vyrostl v úplně jiném pohledu na svět a v jiných hodnotách, zjistíte, že to se nikdo od nás není schopen naučit. A pokud se o to pokusí, tak vytvoří nějaký „fake“. Já při takových výjezdech nechávám „vědce“ doma, abych byl dostatečně sugestibilní a odevzdal se procesu. O animistickém pojetí nejsem schopen přednášet ani mluvit, ale je pro mě důležité, abych mu byl otevřen a zkusil ho zažít. Sám ale pracuji v psychologickém diskursu. Oba přístupy tudíž striktně odděluji, protože mám pocit, že když se míchají dohromady, může vzniknout velký problém.

JF: Už od šedesátých let víme, že psychedelickou zkušenost ovlivňuje set a setting. O setu jsme už mluvili, setting je fyzické i interpersonální prostředí a rituál je v podstatě jeho součástí. Nemůžeme si hrát na šamany, jet do Latinské Ameriky a přenést jejich metafyziku a koncept do Evropy, protože jde o symbolický rámec, jemuž nikdy nebudeme schopni plně porozumět, protože jsme v něm nevyrůstali. Můžeme se ale inspirovat strukturou rituálu a vytvořit vlastní ­rituál v kontextu naší kulturní tradice. Nám jde o maximalizaci léčebného efektu, což ri­­tuál může posílit. Vždyť přírodní národy mají mnohem delší a větší zkušenosti s prací se změněnými stavy vědomí, kdežto naše zkušenost začíná teprve v padesátých letech.

Tradiční psychiatrie, ale i klasická psychoanalýza šamany často chápe jako duševně choré jedince a jejich „léčebné“ schopnosti situuje do oblasti psychopatologie. Můžete se s podobným viděním ztotožnit?

JF: Tradiční psychiatrie chápe i psychedelický zážitek jako psychotický. Pokud ale psychózu bereme jako jistý mód fungování naší psychiky, tak může jít o proces patologický, ale také transformační. Dnes má pojem psychóza v mainstreamové psychiatrii jenom patologickou konotaci, a je proto nutné ho destigmatizovat.

FT: Psychóza je fenomenologický pojem. Jde o způsob vztahování se ke světu, kdy je narušen kontakt s konsenzuální realitou. Známe psychózy, které mají biologickou příčinu, třeba na základě nádoru v mozku, nebo procesuální, jako je schizofrenie, ale jsou také psychózy, které jsou projevem nějaké krize a mají transformační a růstový potenciál. Původní klinické pojmy ovšem nemůžeme používat patologizujícím způsobem. Psychóza je proces, jenž je v literatuře dobře popsán, a pro mě je psychózou i psychospirituální krize, protože se podobně projevuje. Stejně tak nemám problém mluvit o tom, že psychedelický zážitek napodobuje psychózu. U každého pacienta je důležité, co jeho psychotické projevy znamenají konkrétně, nemusí to být totiž jen projev onemocnění a už vůbec neplatí, že na všechny psychotické projevy je nutné užívat antipsychotika. S řadou z nich lze pracovat psychoterapeuticky.

JF: Důležité je uvědomit si rozdíl mezi stavem a procesem. Psychotický stav může zažít i zcela zdravý jedinec.

Jak pohlížíte na komercializaci ayahuascových obřadů v Latinské Americe i v Česku, kde si lze zaplatit víkendovou účast na rituálu?

JF: Žijeme v globalizované tržní ekonomice a šamanské ceremonie nebo retreatová centra v tom nejsou výjimkou. Stejně jako si lidé platí za klasickou psychoterapii, tak si platí za tento druh zážitků.

Před chvílí zde ale zaznělo, že nepůvodní šamanismus může být i nebezpečný. V čem jeho nebezpečnost spočívá?

FT: Tím jsem měl na mysli, že se šamanské pojetí začne směšovat s konceptem, o nějž se snažíme my. Hrozí, že lidé nepochopí, že v našem pojetí psychedelika neléčí sama o sobě, ale je k nim potřeba právě psychoterapeutický rámec. Šamanské rámování je určitě zajímavé a může pro někoho být i nosné, ale nemáme jasně definován způsob hodnocení jeho poskytovatelů. Nevíme, kdo je šaman, kdo je neošaman, jaký je v tom rozdíl, kdo poskytuje jakou možnost integrace, kdo s klientem mluví, kdo s ním vůbec nekomunikuje, kdo používá tak velké dávky, že mnohonásobně přesahují disociativní práh, takže člověka úplně odstřihnou od sebe, a tedy i možnosti efektivně zkušenost integrovat, kdo látku podává těhotným ženám, kdo ji aplikuje lidem s kardiostimulátorem, koho nezajímají vůbec žádné kontraindikace a zajímají ho jen peníze, kdo je naopak samozvaným guruem, jenž je sice sám o sobě a svém svatém poslání přesvědčen, ale přesto může lidem škodit, a tak dále.

JF: Nelze přehlížet skutečnost, že u některých poskytovatelů může zcela převažovat komerční zájem a snaha zbohatnout nad snahou pomoci. Svět finančního kapitálu se začíná zajímat o psychedelika a ne vždy to musí být primárně zájem altruistický, ale například zájem investovat do něčeho, co má revoluční potenciál na poli léčby, a tedy i potenciál zhodnocení.

V poslední době se i u nás dostává do obliby psychedelikum, jejž vylučuje žába bufo alvarius. Má tato látka také léčebné účinky?

FT: Jde o látku 5­-MeO­-DMT a její účinky se teprve zkoumají. Vše, co víme, víme od uživatelů, včetně toho, že jde často o velmi dramatické stavy. V České republice není zatím zařazena v seznamu zakázaných látek, a i proto je tak zajímavá pro výzkumy. Neměli bychom také tuto látku zaměňovat za žabí sekret, jenž má celou řadu vedlejších účinků s riziky. Osobně ale nechápu, proč se kolem látky 5­-MeO­-DMT vede tak velká diskuse. Podle mne jsou pro terapii mnohem praktičtější látky, které působí dlouho a klient může lépe reflektovat účinky, jež si dobře pamatuje. Ale registruji klienty, kteří za námi chodí zpětně s žádostí o zpracování zážitku na této látce.

JF: U látek, jako je LSD nebo psilocybin, známe jejich bezpečnostní profil, který nám u 5­-MeO­-DMT chybí, protože je to nová látka a bude trvat roky, než se to změní. Právě žabí sekret, tedy koktejl, v němž jsou přítomny i další látky, se ale často využívá při ceremoniích, což přináší rizika, a ve světě už jsou evidovány i případy úmrtí po jeho požití.

Netajíte se tím, že jste měli zkušenosti s braním psychedelik mezi uživatelskou komunitou, než jste vstoupili do oboru. Zároveň dnes ale zdůrazňujete, že látky měnící vědomí by se měly brát jen pod odborným dohledem, nikoli rekreačně. Jak zpětně hodnotíte vaše vlastní experimentování?

FT: Já jsem nikdy neřekl, že se psychedelika mají užívat nějakým určitým způsobem. Když mluvím o odborném dohledu, mluvím vždy o PAP. V Americe existují náboženské skupiny, v nichž se psychedelika užívají legálně jako sakramentum. Pro mě osobně i subkultura psytrance nabývá kvalit religiózního společenství, v němž nejde pouze o rekreační odreagování. Na druhou stranu je PAP opravdu jiný kontext. Měl jsem například uživatelskou zkušenost s MDMA, ale až minulý rok, kdy jsem jej požil v rámci oficiálního výcviku v Coloradu, mi právě díky psychoterapeutickému rámování přinesl zážitek nesrovnatelný s rekreační zkušeností. Těžím z něj ještě nyní.

JF: V Psyonu se zabýváme výhradně terapeutickým rámcem, ale to neznamená, že je jediný možný a jediný legitimní. Rámec může být také šamanský, mystický, psychonautský, ale i hédonistický. Osobně bych nebyl rád, kdyby se psychedelika stala nástrojem jenom nějaké privilegované elity, i kdyby to měli být psychiatři a psychoterapeuti.

V šedesátých letech bylo Československo v popředí psychedelických výzkumů, jak jsme na tom ve srovnání se zahraničím dnes?

FT: Už pomalu nestačíme držet krok. Dnes ve světě existují velká výzkumná centra s ohromným množstvím klinických studií, zatímco my v České republice usilujeme o získání povolení pro jednu studii, kterou máme dávnou napsanou. Ale staneme se jedním z center multicentrické studie s psilocybinem. Výzkum bude určitě pokračovat, těžko se ovšem můžeme srovnávat třeba s Anglií, kde vzniklo velké výzkumné centrum, jež se zabývá jen psychedeliky, a v USA budou nově na podzim otevírat dokonce centrum paliativní péče zaměřené na léčbu psychedeliky.

JF: Výzkum u nás ztěžuje i represivní legislativa, která ho zároveň i předražuje. Proto je velmi těžké provádět výzkum s látkami, které spadají do nejpřísnější kategorie drog.