Literární podoby lesa

Klostermann, Váchal i Poslední Mohykán

Ve sborníku Literární archiv s tématem věnovaným lesu se mimo jiné dočteme o kůrovcové kalamitě v dílech Karla Klostermanna, ekopoetice Josefa Váchala, zpodobnění lesa v překladech Posledního Mohykána nebo o nadpřirozených bytostech v trampské literatuře.

Sborník Literární archiv s číslem 51 a vročením 2019, který letos vydal Památník národního písemnictví, má téma Les. Literární kritik a překladatel Lukáš Prokop v něm shromáždil příspěvky, které kolem lesa více či méně krouží a snaží se ho pojmout v poměrně širokém rozsahu přístupů. Z graficky velmi pěkně vyvedeného svazku vyberu ty nejrelevantnější texty, které se nějak vztahují k současnosti.

 

Unikající krása Šumavy

Vstup do tématu je důstojný – těžko si totiž představit ikoničtějšího českého spisovatele, jehož dílo je svázáno s lesem, než Karla Klostermanna. Michal Hořejší se ve své klostermannovské studii zaměřuje na vyvrácení zažité charakteristiky spisovatele jako kronikáře zanikající „staré Šumavy“, plné velebných pralesů a původních, lidskou rukou nepoznamenaných biotopů. Pečlivě až puntičkářsky v Klostermannových dílech nachází pasáže, které si protiřečí, a zároveň konstatuje velmi volné zacházení se slovem „prales“. Zkreslení spočívá v tom, že Klostermann do svého díla přetavil bezprostřední, žitou zkušenost se zkázou věkovitého lesa, který byl zdecimovaný po vichřicích v roce 1870 a následné kůrovcové kalamitě. Jenže, jak dokládá autor studie, podobné polomy, suchá léta a kůrovcové řádění, které zničily nejkrásnější porosty, nastaly i mezi lety 1834 a 1840. U spisovatele tedy šlo spíš o ideu původního lesa. S Klostermanno­vým dílem souvisí i ve sborníku přetištěné ilustrace Otakara Štáfla, který pro román Ze světa lesních samot (1894) vytvořil v roce 1926 sérii pozoruhodných akvarelů, jež v tlumených valérech bílé, šedé a černé zobrazují divoká zátiší šumavské přírody.

S „morózní“ velkolepostí Šumavy a jejími přízraky je těsně spjaté životní dílo Josefa Váchala, jemuž je věnována studie Šumava umírající a romantická aneb amorfní ekopoetika Josefa Váchala od Hélène Martinelli, která ve Váchalově slavné knize z roku 1931 nachází protoekologický apel a aplikuje na ni eko­poetická východiska. Podobně jako u Klostermanna (jehož zaníceným čtenářem Váchal byl) tu jde o „unikající krásu Šumavy“, což jako by bylo prokletím tohoto hraničního lesa dodnes. Ačkoliv se tu opět idealizuje původní, neporušená a člověkem nezasažená příroda, zde už je – o nějakých čtyřicet let později – jasně pojmenován viník: „V dnešní zbahněné době ničemu velkému, krásnému a ušlechtilému nepřející jest již odvahou říci, že úpadkem přírodních krás vinna je pouze přemnožená lidská společnost.“ Předností studie je i nastínění Váchalových spojitostí s dobovým výtvarným uměním.

 

Indiáni a trampové

Do žánrových vod se dostáváme v příspěvcích k dobrodružné literatuře pro děti a mládež a k fantastické trampské próze. Překlady jedné z nejoblíbenějších a zároveň nejpřekládanějších dobrodružných knih, Posledního Mohykána (1826, česky 1852) Jamese Fenimorea Coopera, srovnává Michal Peprník ve studii Topos lesa v českých adaptacích a překladech Posledního Mohykána. Nejedná se ani tak o podrobnou analýzu Cooperových lesních motivů, jako spíš o translatologickou studii, v níž se autor snaží porovnat tři dodnes nejrelevantnější překlady a jejich způsob převodu Cooperova originálu. Hned zkraje zde zazní důležitá věc, totiž že les není jen místo malebné, vhodné k rekreaci a odpočinku, ale také prostor veskrze archetypální: „V příběhu má topos lesa tendenci aktivovat archaické mytologické funkce, je místem a prostorem ‚jiného‘, neznámého, místem mezní zkušenosti, zkoušek charakteru a iniciačních proměn.“ Peprník se dotkne různých funkcí lesa (neprostupná bariéra, bludiště, úkryt a útočiště) v závislosti na příběhu a míře iniciace hrdinů, oceňuje Cooperovu schopnost dialogu s původními obyvateli Ameriky a nakonec konstatuje, že navzdory množství českých překladů je potřeba převod nový, který bude psán aktuálním jazykem a nebude cenzurovat drastické scény.

Druhým žánrovým příspěvkem je text Jana Pohunka Fabián, víly a čučkové: nadpřirozené bytosti a trampská próza. Tato studie sice o lese příliš nepojednává, zato je však nabitá informacemi o literatuře subkultury, která je s divokým extravilánem spjata nejtěsněji. Vymezení trampské literatury je diskutabilní, ale Pohunek ji ukotvuje velmi rozumně a zaměřuje se pouze na výskyt a vývoj fantaskních a nadpřirozených témat a postav. Ty v závislosti na popularitě rozmanitých žánrovek začaly nahrazovat dobrodružná schémata koncem šedesátých let a dnes jsou rozvíjeny především v okruhu trampské soutěže Trapsavec. Kromě titulních stvoření se dozvíme o skřítcích, čarodějnicích, mrtvém nacistovi Hagenovi nebo třeba trampském bohu Pajdovi, přičemž setkání s nimi je prý přese všechna rizika příjemnější než setkání s myslivcem nebo hlučnými paďoury.

Ačkoliv jednotlivé texty tvoří celek, který není úplně konzistentní, a téma se občas ztrácí v dílčích problémech, sborník rozhodně stojí za pozornost – už proto, že se les v posledním roce, kdy české porosty devastovalo sucho spojené s kůrovcovou kalamitou, stal spolu s klimatickou krizí jedním zásadním předmětem společenské debaty. Zmíněná klostermannovská studie nám přitom připomíná, že zdání přirozenosti a původnosti může být někdy velmi zavádějící.

Les. Literární archiv č. 51/2019. Editor Lukáš Prokop. Památník národního písemnictví, Praha 2019, 303 stran.