Po ohni

Krátkým úryvkem z rozpracovaného románu Daniely Hodrové se volně vztahujeme k tematickému bloku věnovanému Boženě Němcové. I když jsou Barunka s babičkou zmíněny jen jednou, hlavním tématem jsou vzpomínky na milované lidi a věci, které pozřel čas.

Bylo krátce po poledni druhého dne v měsíci červnu, který následoval po nebývale horkém květnu, když na zahrádku v Petrovicích u Sedlčan vykládali dva muži, jedním z nich byl manžel mé nejstarší neteře, nuzný nábytek, který přivezli z chaty pod Blaníkem. Pobývali jsme tam každé léto takřka sedmdesát let, nejprve rodiče s námi dětmi, potom deset let já s otcem a psem, posledních třicet let tam jezdil bratr se ženou. Několik dní před tím, než chata vyhořela, mi bloudila myslí věta: Nebe se náhle otevřelo a bylo jasno jako ve dne. Tak se to však nestalo. Ačkoli bouřky v tomto předčasném létě přicházejí jedna za druhou a některé udeřily i na krajinu pod Blaníkem, chata nevzplála po zásahu bleskem, tento vznešený osud ji nepotkal. Báli jsme se ohně, stejně jako pádu stromu. A nakonec k tomu došlo. Loni na podzim svrhl orkán Herwart na chatu vzrostlý smrk. A potom udeřil oheň. Sotva bratr vyběhl z kůlny, kde začala hořet plynová bomba, k níž byla připojena lednička, bomba vybuchla. …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky