Studie beznaděje

Tahiti v hlavě Miroslava Olšovského

V sebezpytných verších sbírky Tahiti v hlavě se Miroslav Olšovský noří hluboko pod nekomplikované plynutí všedních dní a snaží se vyslovit paradox lidské existence. A i když tu jde o limity člověka a jeho života, „je četba této holé poezie průzračná“.

Jakkoli se nová sbírka básní Miroslava Olšovského zdá neproniknutelná, intelektuálně odtažitá, nebo naopak příliš zjevná v tom, co sděluje, je třeba ji číst jako univerzální výraz vnitřního dramatu člověka, má­-li být oceněna. Není rozhodující, zda u autora zkušenost takového dramatu předpokládáme, a tím je pro nás sbírka opravdovější, nebo zda se mu „pouze“ podařilo věrohodně nasimulovat podmínky základního konfliktu lidské existence a předvést jej v jeho plné intenzitě. Je to jedno, protože Olšovský vykreslil stav beznaděje natolik přesvědčivě, že za něj nepotřebuje ručit vlastním osudem. I když si troufám tvrdit, že možnosti, v jejichž poli je člověku v průběhu života dáno prchavě, nadějně se zazmítat, autor probádal velmi dobře a na vlastní kůži je odžil, či přesněji řečeno nadále odžívá.

 

Prázdnota se rozevírá

Sbírka se jmenuje Tahiti v hlavě a básník tu předvádí holý život jako neřešitelný hlavolam. Jeho vlastní existence je vyjmuta z konkrétních …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky