Divadlo válečné zóny

Než se pustím do hutného tématu „performance na válečném území“, musím objasnit, co míním aplikovaným divadlem. Rámcově se shoduji s newyorským tvůrcem a teoretikem aplikovaného divadla Philipem Taylorem, že je „vedeno snahou vytvořit estetickou formu vzdělávání a je obvykle založeno na strukturovaných scénářích předkládaných týmy umělců, kteří jsou zároveň lektory a facilitátory“. Playback divadlo, které už desetiletí využívá soubor The Freedom Theatre v uprchlickém táboře v Dženínu, je právě takovou formou aplikovaného divadla. Musím však také přiznat, že sdílím názor Rustoma Bharuchy, že každé „divadlo je vždy aplikované ve smyslu jeho tělesnosti, ve smyslu hmatatelné a rozmanité práce s textem, ideou, ideo­logií či obrazem v performanci, která se realizuje až v praxi“.

Arniny děti

Činnost The Freedom Theatre měla dvě fáze: první začala založením divadla v roce 2006 režisérem, hercem a mírovým aktivistou Julianem Merem Khamisem, druhá zahrnuje období po jeho zavraždění 4. dubna 2011. Už jeho matka Arna Mer Khamisová, izraelská veteránka a pacifistka, ovšem v uprchlickém táboře Dženín na okupovaném Západním břehu Jordánu založila divadlo Elhajar – a už zde Juliano pracoval jako režisér. Toto divadlo fungovalo i po Arnině smrti v roce 1994, a to až do roku 2002, kdy bylo za druhé ­intifády zničeno. V roce 2004 Juliano Khamis navštívil místo, kde původní divadlo Elhajar stávalo, a natočil emotivní dokumentární film Arniny děti. V roce 2006 pak v uprchlickém táboře Dženín společně s Jonatanem Stancykem a Zakariou Zubeidim založili The Freedom Theatre. Tím, že divadelní centrum postavil na sumudu (myšlence odporu vzniklé po izraelsko­-palestinském konfliktu v roce 1967) a orální historii palestinského exodu po vytvoření Izraele, dědictví své matky posunul dál. Cílem se stalo vytvořit hnutí kulturního odporu. Umělci Hala Al­-Yamini a Abdelfattah Abusrour ve svém textu o Julianu Khamisovi vysvětlují: „Juliano si kladl za cíl vytvořit nový umělecký a divadelní model, díky kterému si jednotlivec uvědomí svou situaci a který snad v budoucnu povede ke změně reality (…) když se lidé spojí v aktivním úsilí o ukončení restriktivní sociální struktury a vytváření nové.“

The Freedom Theatre učí mladé chlapce a dívky nové divadelní a filmové techniky, rozvíjí jejich schopnosti v kursech tvůrčího psaní, připravuje divadelní produkce na místní i mezinárodní úrovni a zaměřuje se na interaktivní představení, jejichž součástí je seznámení s palestinskými uprchlickými komunitami (putovní autobus Freedom Bus). Všechny aktivity divadla přímo souvisí s kulturním odporem: od zapojení komunity ve formě playback divadla, což účastníkům umožňuje překonat válečná traumata, po přípravu umělecky výrazných inscenací, jako je Alice in Wonderland (Alenka v říši divů, 2011).

Překonat trauma

Válka je vždy traumatickým zážitkem. Její oběti jsou proti své vůli „diváky“ politické performance dvou nebo více soupeřících stran. Divadelní vědci a tvůrci napsali o roli divadla a performance při překonávání traumat způsobených válkou stohy knih. Jak léčivá síla divadla funguje? Často se předpokládá, že praxe „vyprávění vlastního příběhu“ může mít pozitivní dopad na vypravěče, že se od traumatického zážitku osvobodí tím, že jej vysloví. Iniciativa Freedom Bus tento proces svým playback divadlem samozřejmě podporuje: traumatem trpící válečné oběti a uprchlíci vyprávějí o konkrétních životních zkušenostech v prostoru centra za přítomnosti skupiny trénovaných herců. Herci pak zpracovávají příběh prostřednictvím obrazů a scénářů a čas od času jsou přerušováni facilitátorem, aby skupina od vypravěče získala co nejvíce informací. V tomto procesu má vypravěč nejvyšší autoritu, zároveň je ale podporována sounáležitost celé komunity.

Vyprávění příběhu ovšem není jediný způsob, jak „prožít tíživé události“, jak upozorňují divadelní vědci Michael Balfour, Jenny Hughesová a James Thompson v knize Performance in Place of War (Performance ve válečném prostoru, 2009). Playback divadlo je jen malou částí širšího rámce, který zahrnuje i hudební a taneční představení jakožto formy odporu a fóra vyvolávající solidární účast diváků i umělců z celého světa. The Freedom Theatre navíc pracuje s traumatizovanými palestinskými dětmi a mládeží. Záběry z filmu Arniny děti, dokumentujícího aktivity původního divadla, ukazují, že jednou z metod může být dát průchod hněvu. Část energie je pak přesměrována do tvorby divadelních představení přístupných posléze členům celé komunity. Performance jako vyvrcholení celého procesu umožňuje přetavit hněv, frustraci a stres do něčeho konstruktivního a kreativního. Cílem není jen pomáhat účastníkům divadelního workshopu přehodnotit své zkušenosti nebo je učit, jak vytvořit působivé představení; smyslem je uvědomit si sdílenou zkušenost oběti konfliktu v bezpečném prostředí. Je ovšem jasné, že snaha „přehodnotit“ událost takového druhu může být pro oběť i nebezpečná.

Estetika a empatie

Aplikované divadlo, jak je využíváno souborem The Freedom Theatre, je bezpochyby zajímavou zkušeností. Děti si odnášejí domů důležité lekce pro každodenní život a rozvíjejí svou osobnost účastí na hrách a performancích. Skutečnost, že tyto děti hrají před diváky z vlastní komunity, prohlubuje pocit intimity, empatii a podporuje jejich úsilí.

V případě putovního autobusu Freedom Bus se pracuje jiným způsobem. Playback divadlo může kdykoli padnout do pasti reprezentace stereotypů. Pokud herci nemají dostatečné povědomí o kultuře, z níž oběť pochází, možnost, že vyprávěný příběh skončí jen jako další prostředek stereotypizace, je bezpochyby větší. Teatroložka Rea Dennisová je přesvědčena, že „performeři nesou závazek docílit nějaké formy transformace vyprávění prostřednictvím divadelního jazyka. Při této transformaci se musí sám performer změnit z empatického posluchače v uměleckého tvůrce (…) divadlo uprchlíků musí být něčím víc než jen vyjádřením empatie. Nebezpečí však tkví v tom, že snaha může vyústit ve vytvoření ‚zrcadla reality‘.“ Dennisová tak problematizuje potřebu aplikovaného divadla nebýt mimetické.

Daná komunita se s příběhem vypravěče, který je její součástí, ztotožňuje, někteří diváci mají i stejnou zkušenost. Pro cizí členy publika „přehrávané“ příběhy naopak zastupují individuální identitu vypravěče. Je to kluzký terén, protože tak může snadno dojít k nebezpečné stereotypizaci identit jako „palestinský Arab“ či „izraelský Žid“. S tím by umělci měli zacházet velmi opatrně. Stejně jako ohledávání bolestné zkušenosti uprchlíků nesmí skončit v tomto bodě, přetavení jejich utrpení do představení by nemělo skončit u vyvolání soucitu. Bolest by měla být převedena na „estetiku empatie“, která dále povede ke komunikaci a dialogu. Aplikované divadlo nemůže vyléčit komunitu z traumatu pouhým převyprávěním a přehodnocením životních příběhů. Profesionální divadelní skupina, která se této činnosti věnuje, má uměleckou povinnost navrhnout nové strategie pro zapojení komunity do divadelní tvorby – a naopak.

The Freedom Theatre vytvořilo řadu radikálních her, které nutí přemýšlet, problematizují izraelskou okupaci palestinského státu i kulturní podobu arabské společnosti. Adaptace Alenky v říši divů Lewise Carrolla je často vyzdvihována jako kritika ženského údělu v dženínském uprchlickém táboře. Domnívám se však, že je nutno jít ještě dál za proces ohledávání palestinské identity. Prostřednictvím tohoto divadla je třeba navázat spolupráci mezi Izraelci a Palestinci. Jinak přetrvá nebezpečí, že se mezi oběma skupinami vytvoří jen další propast. Dělat divadlo ve válečné zóně může být složité, těžké a občas dokonce nebezpečné. V tak kritické situaci mají tvůrci aplikovaného divadla povinnost vystříhat se performativních i procesuálních aktivit, které by skončily jako obyčejná propaganda.

Autorka je absolventkou Jawaharlal Nehru University.

Z anglického originálu Theatre of the War­-Zone, který vznikl jako vědecký výstup na Jawaharlal Nehru University v roce 2014, přeložila Marta Martinová. Redakčně kráceno.