Fugy a popravy

Hommage Zdeňka Barborky

Jméno experimentálního básníka, prozaika a operního libretisty Zdeňka Barborky je české veřejnosti snad ještě méně známé než tvorba jeho souputníků Ladislava Nováka či Josefa Hiršala. I proto patří obsáhlý výbor z Barborkova díla, který uspořádal Michal Jareš, k zásadním knižním počinům loňského roku.

Umění ani literatura nemají žádnou podstatu a jsou vždy takové, za jaké je sami považujeme. Nejsou tudíž čímsi, čemu bychom mohli rozumět, ale spíše něčím, co se každému porozumění vzpírá. Takové kladení odporu se ovšem neobejde bez narušení sebe sama, své vlastní materiality, tedy toho, čím umění a literatura disponují – samotného jazyka. Toto narušení se projevuje jako opakovaná destrukce: „Básnická práce spočívala odevždy ve vytrhování jazyka z jeho přirozeného stavu, v jeho deformaci a nové organizaci,“ píše ve svém manifestu O nové poezii z roku 1967 Zdeněk Barborka, jehož literární – básnické i prozaické – dílo vyšlo v knize Hommage. Básně a prózy, připravené Michalem Jarešem a s doslovem Roberta Jandy v nakladatelství Dybbuk.

 

Náhoda a opakování

Barborka své básnické i prozaické skladby komponuje jako hudební partitury založené na dvou zdánlivě protikladných principech: náhodě a opakování. Záměrná repetitivnost nemusí sloužit …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky