Rodíme se nazí a zbytek je drag

Fenomén RuPaul’s Drag Race

Výkladní skříní současného globálního dragu je americká soutěžní reality show RuPaul’s Drag Race, vysílaná od roku 2009. Televizní pořad zaštítěný celebritou mezi drag queens, americkým zpěvákem, moderátorem a modelem RuPaulem Charlesem, přenesl někdejší komunitní fenomén do centra mainstreamové popkultury.

Co dělat na Nový rok, jsem věděla hned. Prvního ledna totiž začala třináctá série pořadu RuPaul’s Drag Race (od 2009), která výrazně přispěla k diskusím o genderu, sexualitě a sebevyjádření vůbec. Drag se díky ní definitivně přesunul do mainstreamu, kde ve stále okázalejším stylu pokračuje v zábavě i osvětě. Za více než deset let vysílání se z Drag Race stal kulturní fenomén, který napomohl normalizaci jiné než heterosexuální orientace a široké veřejnosti zprostředkoval pohled do šatny profesionálních drag queens. Není náhodou, že jeden z opakujících se výroků, které zaznívaly během finálového večera loňské série, zněl: „RuPaul’s Drag Race už dvanáct let spojuje rodiny dohromady.“ Opakovaně se totiž stává, že v sále sedí příbuzní účinkujících, kteří předtím roky nepromluvili se svým synem, protože se jim zdál moc zženštilý. Nebo se naopak přes videohovor připojí babička, která od dětství svého vnuka podporovala a věřila v jeho talent.

RuPaul’s Drag Race je soutěžní reality série, v níž nejlepší americké drag queens bojují o titul „příští americké drag superstar“. Struktura dílů je pokaždé stejná: nejprve „minivýzva“, poté hlavní výzva, přehlídka na mole a hodnocení porotců. Nakonec přichází na řadu zásadní disciplína, kterou je „lipsyncová bitva“, tedy vystoupení, kdy dvě soutěžící, které byly v plnění výzev nejslabší, musí dokonale napodobit interpretaci vybrané písně. Ta horší pak odchází domů za zvuku nepřeložitelné ikonické hlášky „sashay away“.

 

Glamazon

Drag v podání Drag Race výrazně přesahuje do současné módy a kultury. V posledních letech už není velký rozdíl mezi kostýmy účinkujících a vysokou módou. Některé drag queens navíc spolupracují přímo s návrháři: Naomi Smalls a Shea Couleé dělají modelky pro Rihanninu značku prádla SavagexFenty, Nina Bo’nina Brown nafotila kampaň pro Gypsy Sport. Také mnoho výrazů ze slovníku drag queens přešlo do obecného užívání – příkladem je novotvar „body­-ody­-ody“ (výraz pro skvělou postavu), který ve svém posledním hitu používá Meghan Thee Stallion. Díky Drag Race si mohli i čeští diváci obohatit slovník o výrazy jako „sissy“ (citlivka), „death drop“ (taneční figura spočívající ve skoku vzad a pádu na zem) nebo „reading“ (trefná urážka).

Supermodelka a hlavní porotkyně Mama Ru, což je RuPaulovo ženské alter ego, je s výškou 193 centimetrů, obrovskou blond parukou a dvaceticentimetrovými podpatky opravdu nepřehlédnutelnou osobností. Nejvýstižnější je pro ni asi pojmenování „Glamazon“, tvořící název jednoho z RuPaulových největších hudebních hitů. Glamazon (neologismus vytvořený ze slov glamorous a amazing a zároveň odkazující na řecké Amazonky) je krásná vysoká žena, obvykle modelka na přehlídkovém mole, tedy figura, kterou se RuPaul proslavil a díky níž se stal ztělesněním amerického snu. Narodil se do chudé černošské rodiny (jméno Ru je odvozeno od názvu pro základ kreolské omáčky) a v patnácti letech se přestěhoval do Atlanty, kde začal vystupovat jako performer a brzy se zaměřil na drag produkci. Od konce osmdesátých let se věnoval budování své kariéry světově nejznámější drag queen a dnes se dá její Drag Race považovat za kulturní mezník. RuPaul se mimo to stal mluvčím kosmetické značky MAC a v rámci její nadace se angažoval v boji proti AIDS, vydal čtrnáct hudebních alb a zahrál si v několika filmech a seriálech. V roce 2017 ho časopis Time zařadil mezi sto nejvlivnějších lidí na světě a ve stejném roce získal hvězdu na hollywoodském chodníku slávy.

V uplynulé dekádě RuPaul pracoval na vzniku a následně rozrůstání svého zábavního impéria. Kromě původní RuPaul’s Drag Race vzniklo několik spin­-off sérií, jako jsou ­RuPaul’s Drag Race All Stars (od roku 2012) nebo Canada’s Drag Race (2020). Vedle toho vznikají i speciály u příležitosti Vánoc či Halloweenu. Samotná soutěž byla devětatřicetkrát nominována a devatenáctkrát oceněna cenou Emmy (například za vynikající hairstyling, za moderování nebo obsazení). V posledních letech nicméně na adresu soutěže zaznívá také kritika, a to i ze strany některých bývalých soutěžících, kteří obviňují pořad z misogynie, nebo dokonce transfobie, a také ze zpronevěření se původním ideálům. Ženy jsou v soutěži zastoupeny pouze jako postavy k napodobování, jež v některých případech může vyznívat negativně, jako pitvoření nebo zesměšňování. Převažuje ovšem nepopiratelně pozitivní vyznění celé show.

 

Královny a matky

V novějších řadách Drag Race se v ­šatně během líčení vystupujících stále častěji otvírají náročná témata. Soutěžící se vracejí k traumatům z minulosti a v jejich příbězích se obvykle opakují podobné momenty: kluk z malého města se od dětství rád převléká nebo tancuje, ale od okolí za to sklízí posměch, následuje šikana ve škole kvůli „zženštilosti“, zavržení rodinou, někdy pokusy o „vyléčení“ konverzní terapií, jindy pokusy o sebevraždu. V posledních dílech mají soutěžící možnost vyslovit veřejně svá přání a vzkazy. Jsou to slova podpory, ve kterých je ale často slyšet i prožitá bolest spojená s odmítnutím a traumatickými zážitky spojenými s trans­- a homofobií.

Drag tradičně fungoval jako velká inkluzivní rodina pro lidi, kteří kvůli své orientaci o původní zázemí leckdy přijdou. To je patrné například ze snímku Paris Is Burning (1990), který dokumentuje newyorskou ballroom scénu, jejíž součástí byl i drag. Film patřící k proudu New Queer Cinema zobrazuje syrovým způsobem osmdesátá léta, kdy transsexualita a LGBT hnutí ještě zdaleka nebyly tak viditelné jako dnes. Legendy dragu v dokumentu popisují, co jim dala jejich nová „rodina“ (house) a mluví o svých nových „matkách“ (mother of the house). Například Pepper LaBeija se představuje jako „legendární matka domu LaBeija“, která má mnoho dětí, o něž se musí starat. Pro její „děti“ to znamená jednak zázemí a určitou ochranu, jednak povinnost reprezentovat svůj dům a matku, být loajální a hlavně dobře vypadat.

 

Tuck and tape

Gender se v dragu jeví jako výsostně performativní kategorie. Jak píše Judith Butler v knize Závažná těla (1995, česky 2016), je nepřehlédnutelný a okázalý. Drag queens si ­přivlastňují femininní, obvykle heterosexuál­ní roli v její extrémní podobě. Tělo a jeho proměna zde slouží jako prostředek dokonalé iluze. Tělo se v dragu stává tím, co se předvádí. V záběrech ze šatny vidíme měnící se těla soutěžících – před přeměnou a po vstupu do nové role, do jiné identity. Sami soutěžící často komentují vzhled ostatních a konstatují, že by je rozhodně nepoznali. Specifické zacházení s tělem v dragu se odráží i v nových slovech – například pro nežádoucí pivní pupek, který se může objevit, pokud účinkující nepoužije korzet (hog body). Také je třeba zamaskovat (tuck and tape) mužské genitálie, aby iluze ženského těla byla dokonalá i v legínách nebo kalhotkách. V dragu je navíc zásadní fyzická kondice, protože jedině silné tělo dokáže odtančit celé vystoupení na podpatcích, dělat splity a death dropy – a hlavně bojovat za svá práva.

Drag Race obsahuje také disciplínu zvanou Rodinná podoba, v níž soutěžící převlékají do dragu běžné lidi (členy natáčecího štábu pořadu, fanynky, ale třeba i válečné veterány). Když se figuranti poprvé spatří v převleku, v jejich výrazech je vidět údiv a překvapení. V některých případech se změní i postavení jejich těla, nebo i jiné projevy jejich osobností, což jen potvrzuje, jak je gender nestálý a těžko uchopitelný.

Drag queens ukazují veřejnosti, že jinakost spojená s neznámým a neobvyklým není nebezpečná, naopak může být velmi obohacující. I na mě, jako heterosexuální ženu, mělo sledování soutěže pozitivní vliv, co se týče vztahu k vlastnímu tělu, ženskosti a sexualitě obecně. Stejně jako pro další divačky a diváky, kteří v dospívání slýchali, že jsou „moc“ takoví či onací, bylo i pro mě osvobozující vidět, že se naopak dá ještě přidat a že je v pořádku být viděni a slyšeni takoví, jací jsme nebo chceme být. Drag Race bojuje proti předsudkům, stereotypům a omezenosti odvahou a drzostí. Zbraně, kterými drag queens posunují hranice toho, na co jsme zvyklí, jsou hlučnost a kýč, za které není třeba se stydět ani omlouvat.

Autorka je psycholožka.