Smyčky slov,slov smyčky

Rané sbírky Vojtěcha Kučery – Samomluvy (2000), A hudba? (2005) – lze vzhledem k autorově pozdější experimentální tvorbě považovat za zcela konvenční. Skrze drobné básnické záznamy se v nich „odlyrizovaný“ jazyk snažil opisovat fragmenty hovorů, které se na papír vracely ozvěnou ryze izolovaných samomluv. „Bojím se slov./ Až příliš/ mě zaléhá jejich význam“, psal Kučera v debutové knize a vlastně tím už před dvaceti lety výstižně definoval svůj hlavní poetický cíl, který se posléze stal leitmotivem celé jeho tvorby: ustavičný boj se slovem jako nositelem významu, kterému hranice klasicky vydávaných sbírek nestačí.

První pokus překročit rámec stereotypních textových pravidel poezie Kučera podnikl hned v následující sbírce nazvané Nehybnost (2010). Začala vznikat už o čtyři roky dříve na internetu a v rámci soudobé české poezie šlo o jeden z prvních pokusů, jak skrze básnické snažení proniknout do chaotického prostoru elektronického publikování. Finální kniha o třiatřiceti básních uzrávala původně jako součást stejnojmenného anonymního blogu a je stále přístupná na adrese nehybnost.cz.

Mezní bod

Už v Nehybnosti kladl Kučera důraz na výchozí koncept díla, v němž vizualita, typografie a fyzičnost knihy zaujímaly rovnocenné místo a pouze společně tvořily kompletní autorské sdělení. To potvrzovalo i úvodní motto od francouzského básníka Rogera Gilberta­-Lecomta: „Dosáhnout mezní bod který se v sobě chví“. Tento pohyblivý bod v podobě ztučnělé černé tečky prostupující celou knihou stavěl před čtenáře určitou komplikaci a vyžadoval od něj interaktivnost, čímž se zároveň narušovala sémantická stabilita textu.

I Kučerova nejnovější sbírka si od čtenáře žádá značnou aktivitu, což ostatně naznačuje už neologismus v jejím názvu. Hned na úvodní stránce najdeme QR kód, který nás může přesměrovat na první ze tří zvukových nahrávek na autorově profilu na SoundCloudu. Stopy sloučené pod název voice of typosie obsahují smyčky veršů, jež – jak zjistíme při následné četbě – tvoří zároveň součást textu sbírky. Zvukové záznamy jsou přes sebe různě vrstveny a permutovány. V některých okamžicích tak vzniká jakási hluková koláž, v níž je původně slyšitelný význam rozložen na spleť slovních fragmentů. Kučera se zde pohybuje v intencích umělecké formy zvukové poezie, v níž báseň, aby vůbec byla „přečtena“, musí být slyšena. Autorský výraz se v tomto bodě letmo dotýká i konceptuální strategie tzv. umělé poezie, v níž se z básníkova hlasu vytrácí jakýkoli náznak lyrického já. Roboticky repetitivní předčítání mluvícího avataru z internetové aplikace připodobňuje básníka ke stroji, jenž produkuje odlidštěnou řeč. Stále se ale jedná o pouhou simulaci – aktivním původcem těchto veršů je totiž sám autor.

Báseň pro vaše místo

Zříkání se emoční původnosti, za níž by stála autentická zkušenost subjektu, je patrné i na prvních stránkách (knižní) sbírky. Obsahem básní na průsvitném papíru se stávají grafémy ve tvaru interpunkčního znaménka tečky. Postupně se ale do těchto vytečkovaných stran otiskují náznaky minimalistických veršů. Ty poetickou řeč štěpí do atomárních jazykových kontradikcí: „v cizích básních probývat svůj život/ cizí život probývat ve svých básních“. Klíčovým poetickým postupem se tak v první části sbírky stává radikální redukce. Záměrně sterilní jazyk jako by poukazoval na fakt, že slova sama o sobě jsou vždy přetížena významem, jejž v sobě ukrývají.

Hra s recipientem neustává ani ve druhé části Typosie, kde máme k dispozici přesně šestnáct stran volných listů. Ty jsou umístěny ve vnitřní kapse knihy, čímž vzniká překvapivá cézura oddalující seznámení s textem. Listy navíc nejsou ničím vázány, takže je čtenář může přeskupovat podle libosti a sám měnit celkovou kompozici sbírky. V těchto básních už Kučera sází na celistvější významovost veršů, jež často tematizují sebe samé, respektive proces svého vzniku („z nekonečna množství/ dělí se dělí se/ výraz sebe/ sama“), vybízejí čtenáře k imaginaci („báseň pro vaše místo“), potěžkávají logocentrické tendence („odstranit/ skrývku/ do slova/ prorazit/ vstupy do slova objevit sluje“) nebo promítají svou lexikální stavbu do roviny obrazu.

Kučera v mnohém navazuje na tradici českého literárního experimentu, který vždy stavěl spíše na hravějších a lyričtějších polohách než na syrovém konceptu. Jeho básnická strategie tak nepřichází s žádnou mimořádnou novostí a je limitována – v kontextu historického vývoje poezie – víceméně vyčerpanými tvůrčími metodami. Originalita Typosie ale spočívá v tom, že mísí soudobé konceptuální tendence (zmechanizovaný jazyk, vyprázdněné obsahy slov) s romantickou modelací autora jako jediného strůjce textu. Kučera dokazuje, že tyto na první pohled protichůdné umělecké přístupy nemusejí být v rozporu.

Autor je básník a literární kritik.