Temná ulita skrytého pozorovatele

Před deseti lety, počínaje březnem roku 2011, vystoupili Syřané v masivních protestních demonstracích proti režimu, který v zemi od převratu roku 1963 udržoval trvalý výjimečný stav, v jehož rámci mohly všudypřítomné tajné služby, souhrnně označované jako muchábarát, prakticky kohokoli zatknout, držet libovolnou dobu v izolaci, mučit i zabít, pokud byl označen jako režimu nebezpečný. Ze zpráv lidskoprávních organizací stejně jako z mnoha publikovaných svědectví dnes víme, jaké krutosti a bezpráví se v rozsáhlém syrském detenčním a vězeňském systému odehrávaly a stále odehrávají. Mezi tato svědectví patří díla bohatého souboru textů pocházejících z per politických vězňů tradičně buď s islamistickým, nebo levicově­-sekulárním pozadím. Jedinečné místo v této literatuře zaujímá román Mustafy Chalífy s názvem Al­-Qauqaʿa: jaumíját mutalas.s.is. (Ulita. Deník voyeura, 2008), a to jak silou svého svědectví, tak popularitou, které se od svého vydání stále těší v celém arabském světě a zejména mezi syrskými protirežimně smýšlejícími čtenáři – kniha byla během demonstrací tzv. arabského jara často citována mezi opozičními aktivisty.

Mustafa Chalífa pochází z pohraničního města Džarábulus ležícího severovýchodně od Aleppa. Tam chodil do školy, začal se zajímat o levicové myšlenky a dostal se do prvních konfliktů s režimem. Ze Sýrie se na konci sedmdesátých let, v době tuhé diktatury Háfize al­-Asada, vydal studovat filmovou režii do Paříže. Režim v té době tvrdě potíral všechny ideologické odpůrce, zejména z řad islamistů hlásících se k Muslimskému bratrstvu, které tento režim považovalo za bezvěrecký a nelegitimní, ale také komunisty. Po návratu ze studií roku 1981 byl Chalífa obviněn z příslušnosti k zakázané Komunistické straně pracujících a spolu se svou těhotnou ženou zatčen. V té době právě vrcholil i lítý boj s Muslimskými bratry ve městě Hamá, který roku 1982 skončil krveprolitím s desetitisíci zabitými a uvězněnými. Ve vězení poté strávil dlouhých třináct let; z této zkušenosti vychází ve svém románu Ulita, který dokončil několik let po propuštění. Nejprve se jeho kopie šířila po internetu, poté vyšel roku 2007 ve francouzském překladu, v arabském originálu až v roce 2008 v libanonském nakladatelství, které bylo ochotné tento politicky citlivý text, částečně psaný místním dialektem plným vulgarit, vydat. Od té doby byl přeložen do řady cizích jazyků, v posledních letech například do albánštiny, norštiny nebo nizozemštiny.

Jako hlemýžď v nebezpečí

Ulita se jako vůbec první arabský román soustředí na dění v útrobách nejobávanější syrské vojenské věznice v Palmýře – arabsky Tadmuru, tedy hluboko v poušti na místě, které je v povědomí Syřanů poněkud paradoxně zároveň spojeno se slavnou starověkou říší, jejíž královna Zenobia, jak říká místní legenda, po své porážce a zajetí raději spáchala sebevraždu, než aby dožila v římském vězení. Fiktivní hrdina Músa, Syřan z křesťanské rodiny a absolvent filmových studií v Paříži, se do rodné země vrací plný nostalgie a snů o karié­ře filmového režiséra, na damašském letišti je však zadržen policií a odvezen k výslechu. Autor v rozhovorech vysvětluje, že identitu hlavního hrdiny si vypůjčil od jednoho přítele, filmaře a křesťana, jenž byl omylem obviněn ze spolupráce s Muslimskými bratry. Jak polofiktivní postavy, tak všechno, o čem Músa vypráví, vychází z autorových vlastních zážitků.

Aniž by se dozvěděl, čeho se dopustil, je hlavní hrdina podroben mučení a následně převezen do „pouštního vězení“, kde stráví mnoho dalších let ve dvojí izolaci: je odstřižen od zbytku světa v poušti, odvržen a nenáviděn ostatními muslimskými vězni, neboť se zpočátku v domnění, že tak setřese obvinění ze spolupráce s Muslimskými bratry, přiznává k ateismu. Spoluvězni jej tudíž považují za vládního špeha a někteří ho dokonce chtějí zabít. Na celé roky se proto uzavírá do vnitřní ulity a technikou „mentálního psaní“, již odpozoroval od islamistů, si v hlavě vede deník: „Jako hlemýžď, když cítí nebezpečí, zůstávám schoulený ve své ulitě a špehuji, pozoruji, ukládám si do paměti vše, co vnímám, a čekám na vysvobození.“

Zúčastněné pozorování

Vzpomínky a postřehy, později v textu označené daty (avšak bez upřesnění roku a místa) a tu a tam uvedené stručnými nadpisy („cely“, „sprchy“, „holení“, „modlitba“ apod.), jsou převážně psané strohým stylem připomínajícím zápisky sociálního antropologa. Většina z nich popisuje vězeňský ekosystém, interakci mezi vězni, celami, bachaři a vězněnými, šířící se epidemie, improvizované operace a tak dále. Tyto záznamy každodennosti v dynamickém rytmu a často s ostrými střihy střídají scény těžko představitelného násilí a krutostí ze strany dozorců, každodenní bití, ponižování a mučení nebo pravidelné popravy na šibeničním dvoře, jež Músa skrytě sleduje dírou ve zdi cely. Místy a spíše mimochodem se přitom ukazuje politické pozadí celého dění a fanatická zaslepenost trýznitelů, například v záznamu opatřeném datem 6. října, kdy jeden z příslušníků vojenské policie obuškem bije oběšence za zuřivého pokřikování nadávek a hesel jako „smrt kolonialismu, smrt imperialismu“, „svou duši i krev obětujeme tobě, prezidente“ a „našeho prezidenta uctíváme víc než Boha, ať žije prezident“. Dozorující vojáci a policisté pocházejí z horského venkova na severozápadě země (oblast, v níž má kořeny i rodina Asadů) a jsou většinou nevzdělaní a „hulvátští“. V rámci povinné vojenské služby se po půl roce střídají, nové jednotky se účastní poprav na nádvoří zpočátku jen zpovzdálí. Mladí vojáci jsou nejprve otřesení a zvracejí, po čase si však zvykají a stávají se stejně sadistickými a otrlými mučiteli jako jejich předchůdci.

Ze své ulity Músa vnímá i ideologické hádky mezi vězni, u nichž Chalífa na jedné straně podobně jako v případě jejich trýznitelů zdůrazňuje sektářské a fanatické rysy, na druhé straně si ale všímá jejich obrovské odvahy, odolnosti a neochvějné solidarity: ta se v extrémních chvílích projevovala sebe­obětováním mladších a silnějších, kteří na sebe často brali nebezpečné úkoly či tresty místo nemocných, starých či slabých. Ve vězení, „kde se koncentroval nejvyšší počet univerzitně vzdělaných mužů v zemi“, Músa nalézá osoby, jejichž lidským kvalitám se za jeho života mimo vězení nikdo nevyrovnal, a právě ty mu pomáhají zachovat si vlastní integritu. Músova pozice mezi spoluvězni se po letech, kdy mu hrozila smrt nejen ze strany dozorčích vojáků, ale i islamistů uvnitř cely, zlepší a on nakonec v jedné odvážné chvíli vystupuje z mlčení, aby hájil své právo nevěřit, a s jedním spoluvězněm krátce nato dokonce navazuje hluboký, přátelský vztah. V přátelství Músa po letech znovu nachází ztracený pocit svobody a důstojnosti.

Stigma propuštěného

Není ovšem překvapivé, že román nekončí katarzí. Po třinácti letech a svízelném procesu vedoucím k propuštění uvrhne hlavního hrdinu do další izolace venkovní realita, stigma politického vězně, nepochopení, nemožnost se podělit o nevyslovitelnou zkušenost a navázat na předchozí život: „Strach zcela jiného druhu, únava a znechucení vytvořily ulitu ještě silnější, pevnější, temnější. V té první byla aspoň naděje, že přijde něco lepšího.“ Chybějící katarze ve čtenáři vyvolává napětí, touhu vzepřít se bezútěšné realitě bezpráví, násilí a útlaku. Po událostech roku 2011 se Mustafa Chalífa nechal slyšet, že svým svědectvím ve spoluobčanech doufal probudit právě takovou touhu po změně. S optimismem však byl opatrný – po roce protestů a jejich očekávaně tvrdé represi předvídal v eseji Co když Bašár al­-Asad zvítězí? dopady pravděpodobného vítězství syrského režimu a možná až příliš pesimistické scénáře vývoje v zemi a v regionu. Velmi dobře věděl, jak hluboké jsou v zemi kořeny sektářství a jak silně režim, opírající se o bezpečnostní složky a oddané milice, lpí na moci. Nejspíš právě bezútěšná realita občanské války Chalífu, který již více než patnáct let žije ve francouzském exilu, vedla k sepsání historické fikce – v druhém a zatím posledním románu ­Raqs.at al­-qubúr (Tanec hrobů, 2016) se zabývá koloběhem násilí a pomsty v syrské historii a představuje si boj mezi vládnoucím režimem a komunistickým hnutím ve 20. století.

V květnu 2015 se objevily zprávy, že bojovníci Islámského státu věznici v Tadmuru vyhodili do povětří. Temná historie syrských věznic tím však neskončila. Jak ukazují zprávy Amnesty International (poslední z roku 2017) a jiných lidskoprávních organizací o věznici v Sajdnáje, stejné hrůzy, jaké popisuje Chalífa v Ulitě, se dějí i dnes. Určitá naděje, že se ti, kdo přežili mučení, dočkají nějaké spravedlnosti, se nicméně objevila 24. února tohoto roku, kdy poprvé v historii skrze univerzální jurisdikci odsoudil soud v německém Koblenzi příslušníka syrské tajné služby Ijáda al­-Gharíba za účast na páchání zločinů proti lidskosti. Ten na podzim roku 2011 poslal několik desítek protivládních protestujících do tajného vězení v Damašku, kde byli mučeni a zavražděni. Soud s dalšími představiteli režimních složek bude pokračovat minimálně do podzimu 2021 a očekávají se podobné rozsudky. Syrské lidskoprávní organizace spolu s přeživšími svědky se letos pokoušejí žalovat syrský režim (vedle dalších pachatelů válečných zločinů v Sýrii, jako jsou jednotky Džajš al­-islám) i v dalších evropských zemích – ve Francii, Nizozemí či Norsku. Přeživší tak konečně mohli vystoupit ze své ulity a ukončit několik desetiletí trvající beztrestnost státního násilí v Sýrii.

Autor je překladatel a arabista.