Zablokovaný Sókratés - literární zápisník

Internet umožnil naplnit věčný sen mediál­ních utopistů a radikálních demokratů: aktuál­ní a promptní diskuse za každým článkem! Moudrost lidu se vyleje z břehů a zaplaví veškerenstvo, zušlechtí a zúrodní půdu široko daleko, rozšíří naše obzory, učiní z nás lepší občany! Když to však rozvoj techniky umožnil, vylila se z břehů jen špína a kal. Jak kdosi napsal, četba jakékoli internetové diskuse bere člověku víru v lidstvo. A jak navíc decentně praví úsloví – okolo močidla chodě, nádchy neujdeš. Studium tohoto materiálu poskytuje jistou referenci o sociální patologii, o škále postojů a nálad s ní spojených, do jisté míry asi i reprezentativních. Kouzlem nechtěného se zde konstelují bizarní estrády, nepostrádající místy dadaistické kouzlo, jehož fascinativní účinky vyšumí rychle. Těžko hledat v těchto močálovitých terénech cokoli, co by nám přišlo zajímavé. Úrovní a kultivovaností vynikaly diskuse v Deníku Referendum, kde však tento způsob komunikace – zřejmě i z titulu redakčního záměru – úplně vyhasl.

Nechceme diskutovat a neumíme to. Diskuse a polemika jako žánry se jeví bezmála ztraceny, noviny a časopisy je vytlačily do internetového prostoru, kde se jich chopili nepovolaní. Stávají se doménou těkavé frustrace, bezuzdné agresivity, konfuze a potřeštěnosti. Internet je prý i dějištěm speciálních operací, jež hýbou světem. Tomu se mi moc nechce věřit. Kupříkladu my jsme sousedé Slováků, známe dobře jejich jazyk, poměry, mentalitu. Ale kdyby odtud hodlal někdo otočit výsledky prezidentských voleb, i pokud by do toho napumpoval miliardy, nemohlo by se mu to podařit. A což teprve formovat ke svému obrazu lidi na druhém konci světa! Asi to nebude taková hračka, jak se tvrdí.

Ale to už odbočujeme… Diskuse jsou tady od toho, aby vymezovaly, rozvíjely, projasňovaly a tříbily, učily rozumět druhému a přijímat jeho argumenty a námitky, i když s nimi nesouhlasím. Diskuse klade otázky, i ty nejodvážnější a nejzávažnější, a neutíká od nich. Diskuse by měla čistit prameny a promýšlet základy našeho vědění, poskytovat zprávu o světě i nás samých. Z diskuse bych měl vždy vyjít bohatší a také trochu jiný, v něčem proměněný.

Ten školometský a dutě znějící kondicionál! Ale vždyť přece žízníme po výměně názoru a sdílení pocitů (a ty vůbec nejsou něco méněcenného, ale naopak často náš nejlepší průvodce i vůdce), jež by nás naplnily a z nichž bychom rostli! Jaký patetický a pošetilý idea­lismus. Sókratés prý tvrdil, že v debatě se „mudrc“ (anebo intelektuál, no) má vždy postavit na slabší stranu, aby zvýšil úroveň celé rozpravy. Dnes by byl s tímto přístupem označen za bůhvíjakého trolla, ostrakizován, a nakonec by ho zablokovali. A číši bolehlavu strčili do rukou nám, kteří to tak nechceme.

V tomto ohledu mi připadá výsostně užitečná instituce, které se říkalo advocatus diaboli. Vytvořila ji katolická církev pro účely procesu kanonizace, kde onen činovník zpochybňoval předkládané důkazy. Obvykle ovšem neuspěl. Ta myšlenka bezděčně zahrnuje a vyjadřuje něco monumentálního, totiž přesvědčení, že každý má právo na obhájce, dokonce i ďábel. Dokonce i ďábel! Soudím, že na takových tezích stojí Západ. Přirozená lidská práva a svobody, kritika i satira jako nástroje poznání a sebereflexe a také prostor i pro Zlo, aby se obhajovalo. V jiných civilizacích to nenalézám. Ovšemže je to nebezpečné – zlo se hájí zatraceně dobře a mívá výborné a někdy i neprůstřelné argumenty, leč věřím, že tuhle zkoušku podstoupit musíme.

Mimochodem – pléduji snad pro mravní relativismus? Ano, v jistém smyslu ano. Morálka totiž relativní prostě je – existují malé viny a velké viny, existují příčiny, souvislosti a kontexty, existuje pokání a s ním spojené odpuštění. Bez toho bychom znali jen krevní mstu. A pokud jde o vinu – a pokud jde o cokoli –, dav nemá nikdy pravdu. Známe to z Golgoty. A narážíme na to každý den. Nemá pravdu dav, který bezvýhradně uctívá písničkáře Nohavicu, a nemá pravdu dav, který mu nenávistně spílá. Nikdy nechoď pro pravdu do houfu, neboť tam chřadne a zmírá. Pravda tkví v nejjemnějším odstínu, v gestu, náznaku, pravda se vynoří jako blesk na vteřinu v největší temnotě a její zaburácení námi zatřese.

Vadne diskuse i polemika a střídá je štěkot psů a hýkání oslů. Patří to i k tomu, v jaké ideové chudobě žijeme. Ani památky po myšlenkovém kvasu, nikde vize, koncepce, programy. Jen tupý a notně opotřebovaný status quo, s nímž nutno smířit se napořád. V otupující prázdnotě se nic dít nemůže. Možná se bojíme. Mám v sobě tolik nejistoty, ne­­jsem přesvědčivý ani sám pro sebe, jak bych mohl být pro druhé! A vždyť to může bolet! Ale i od toho se lze odrazit. Opusťme vznešený klid ve jménu polemického vzrušení! A potom…

A potom vidím, že jsem tu smotal páté přes deváté a že si v tomhle fejetonu místy těžce odporuji. Ale i to je téma k diskusi.

Autor je literární historik a kritik.