Jozef Karika
Smršť
Přeložil Jiří Popiolek
Argo 2021, 191 s.
Ve své nové knize se slovenský spisovatel Jozef Karika vrací k tomu, co umí nejlépe: k psychologickému hororu ohledávajícímu sílu strachu a lidské podvědomí. Titulní smršť odkazuje na reálný jev spojený s takzvaným halným větrem, který na polské straně Tater vyvolává zatemnění mysli, zvýšenou kriminalitu, rvačky a sebevraždy. Hlavní hrdina, jenž (podobně jako v ostatních autorových knihách) ničím nevyčnívá z průměru, se po nálezu autokamery s podivnou nahrávkou zaplete do vyšetřování vysokého počtu nehod a úmrtí v okolí Liptovské Mary. Zjistíme, že sem z Polska zasahuje onen prokletý vichr a že se zde zjevuje démon větru, který po kraji rozsévá šílenství a smrt. Poměrně obvyklá žánrová zápletka pronásledování fantasmatem, před nímž nelze uniknout, má silnou atmosféru a knize nechybí spád ani dobré dialogy, ovšem v porovnání s autorovými staršími prózami Strach či Trhlina je děj mnohem přímočařejší. Přesto autor na posledních stránkách popře většinu žánrových očekávání. Za využití populárních kvantových teorií, výzkumů vědomí, Jungova učení a předpokladu o nesamozřejmosti takzvané objektivní reality, na níž se shodují fyzici i neurovědci, totiž Karika čtenáře zavede za hranici života. Činí tak extaticky a transgresivně, byť samozřejmě v míře, kterou lze tlumočit čtenáři žánrových bestsellerů – daří se mu to však překvapivě vkusně a přesvědčivě: „To všechno, co ti v běžném stavu, běžné každodennosti – tedy ve snu – připadá jako pohoří, ohlušující a zásadní totalita tvé existence, se z této strany jeví jen jako špendlíková hlavička.“
Karel Kouba
Filip Zrno
Povídky maloměstské
Dauphin 2021, 112 s.
Povídky maloměstské dalšího literáta z pardubické stáje Filipa Zrna slibují svým názvem i odkazem na klasika 19. století mnohé. Přinejmenším jistou cykličnost, prokomponovanost souboru a časoprostorovou spojitost. Tyto kvality ovšem nalezneme v necelé polovině zařazených povídek, kdežto texty obsažené ve druhé části jsou inspirovány autobiografií Jacka Londona Démon alkohol, z níž je vybráno motto Zrnovy knihy. První šestice povídek oplývá poměrně originálním humorem, daným mimo jiné lapidárností či úsečností autorova stylu, který nabývá až jisté gnómičnosti. Texty podávají mytizujícím způsobem příběh o založení města s trefným jménem Zámrví a vybrané historky z jeho dějin. Povedený mikrocyklus nemůže nepřipomenout typický český Kocourkov s provinčními poměry a nekonečnou hloupostí obyvatel. Postavy jsou až na výjimky pojmenovány výhradně apelativy danými většinou jejich sociální rolí (starosta, místostarosta, vladař, četník), což sugeruje nadčasovost líčených příběhů. Jejich vtipnost vyrůstá jak ze samotné zápletky, tak z nápaditých přirovnání. Od sedmé povídky se však ke škodě věci vyprávěcí i tematický rejstřík rozšiřuje: autorské vyprávění je prokládáno ich- nebo du-formou, opouští se maloměstské dění a větší pozornost je věnována pohostinským zařízením. Sympatická sevřenost vstupních povídek je narušena odstředivostí zbývajících textů, jako by si autor potřeboval vyzkoušet různé narativní možnosti. Nebylo třeba, stačilo udržet kocourkovskou linii a vznikl by výtečný celek.
Erik Gilk
Iulian Ciocan
A ráno přijdou Rusové
Přeložil Jiří Našinec
Dybbuk 2021, 192 s.
„Jsem v Kišiněvě nějakých deset dní a celou tu dobu jsem se pokoušel najít si džob. A zjistil jsem jednu moc smutnou skutečnost,“ říká jeden mladý filolog druhému, když se po návratu ze studií sejdou v rodném městě u piva. „Filologové tu umírají hlady, starouši. Platy jsou pro srandu králíkům.“ Po pár desítkách stran je jasné, že ani čerstvý diplom z Rumunska nepomůže Marcelovi etablovat se v poměrech moldavského „přechodného období“ devadesátých let. Druhá dějová linka se naopak odehrává v blízké budoucnosti – k trolejbusům a panelákům sice přibyly mobily a počítače, ale jinak se kulisy nemění, protože postsovětské období vlastně trvá dodnes. Této tezi nahrává i propojení obou linií motivem podněsterské (a tedy i ruské) invaze do Moldavska: zatímco mladý Marcel Fulbere o ní píše dystopický román, který nakonec i vydá, postarší profesor latiny Nicanor Turturică ji v červnu 2023 zažívá a marně se pokouší uprchnout do Rumunska. Autor ovšem s touto paralelou nijak hlouběji nepracuje, což nevadí až do chvíle, kdy je potřeba knihu ukončit – závěr obou příběhů pak vyústí tak trochu do prázdna. Iulianu Ciocanovi se daří hlavně při satirickém vykreslování rázovitých figurek a jejich groteskních osudů ve zkorumpované zemi. Totéž ovšem platilo i pro jeho předchozí dvě prózy vydané v češtině, stejně jako pro povídkový soubor jeho vrstevníka Dumitra Crudu. Vytrvalost, s níž Jiří Našinec zprostředkovává literaturu přehlíženého Moldavska, je obdivuhodná, ale jednotlivé tituly nejspíš budou čtenářům trochu splývat.
Michal Špína
Mikuláš Pešta
Terorista
Vyšehrad 2021, 216 s.
Terorista je první román historika a scenáristy Mikuláše Pešty. Hlavní postavou je pravicový radikál, který se rozhodne infiltrovat neziskovou organizaci a potom i anarchistickou skupinu s cílem zdiskreditovat levicovou scénu. Samotná dějová linka je velmi jednoduchá, ne-li banální. Události se střídají s rychlostí netflixového seriálu a nechybí mezi nimi ani láska k anarchistce Julii, vražda, nelegální nákup zbraní či nenápadné odhalení traumat z dětství, jež protagonistu dovedla až k radikalizaci. Nejde tu však jen o povrchní příběh frustrovaného bílého muže, který by se rád vypořádal s českými „sluníčkáři“. Zajímavé jsou především některé hrdinovy úvahy, které jako by mu autor vkládal do úst z politologických publikací, jež prostudoval v rámci své odborné činnosti na pražské Filozofické fakultě. Někdy tak jednoduchost hrdinova počínání neladí s jeho vnitřním světem a znalostmi, jimiž dokáže ohromit nejen své politické soukmenovce, ale i levicové nepřátele. Časté jsou rovněž momenty, kdy má protagonista sám nad sebou nadhled a zdůrazňuje, že většina jeho myšlenek není autentická, ale vypůjčená z textů Herberta Marcuseho, Louise Althussera, Antonia Gramsciho, Naomi Kleinové a dalších. Autor se přitom snaží svého knižního teroristu pochopit, aniž by ospravedlňoval jeho názory. Vcelku se jedná o zdařilý literární pokus o zobrazení radikální pravice bez zbytečného odsuzování nebo výsměchu.
Olga Pavlova
Kyslík
(Oxygen)
Režie Alexandre Aja, Francie 2021, 101 min.
Premiéra 12. 5. 2021
Francouzský režisér Alexandre Aja kdysi platil za vůdčí osobnost vlny francouzských extrémních hororů. V poslední dekádě lavíruje na hraně mainstreamu se spíš rozpačitě přijímanými filmy, nicméně jeho předchozí snímek Kořist ukázal, že silnou stránkou tohoto tvůrce jsou survival horory, v nichž je jedna postava uvězněná na malém prostoru s monstrem. V novince Kyslík využil Aja tento princip zřejmě i proto, že vznikala během pandemie v podmínkách lockdownu. Film vypráví o ženě, která se jednoho dne probudí se ztrátou paměti ve stísněné kryokomoře a snaží se zjistit, kdo je, a hlavně, jak se dostat z pasti, v níž pomalu ubývá kyslík. V kategorii „lockdownových“ filmů jako Malcolm a Marie nebo Locked Down patří Kyslík k těm nejlepším. Aja dokáže s malým prostorem mistrně pracovat a také Mélanie Laurentová v ústřední roli suverénně vede diváka proměnami nálad celého snímku. Hlavním problémem filmu je však překombinovaný scénář, který jako by chtěl nedostatek vizuálních podnětů suplovat překotným vršením motivů převzatých z různých žánrů. V přetěžkané dějové konstrukci dojde na thrillerové paranoidní telefonáty, smrtící virus, kosmické cesty i klonování. Aja nicméně scénář využívá hlavně pro virtuózní cvičení v práci s filmovým prostorem – klaustrofobické prostředí kryokomory efektně střídá s naopak agorafobními prostorami a vzpomínkovými pasážemi. Kyslík rozhodně neznamená comeback, ale potvrzuje režisérovu schopnost dostat i z průměrné látky maximum.
Antonín Tesař
Soft Spot
Ankali, Praha, 6.–20. 5. 2021
Výstava Soft Spot v pražském klubu Ankali byla přístupná během tří květnových večerů v době, kdy kluby nemohly plnit svůj původní účel. Klub se s pomocí Hynka Alta, Terezy Bartůňkové, Richarda Janečka a dalších snažil najít nejen novou funkci, ale také ohledat limity samotného prostoru. Umělci zde prezentovali zvukové a světelné instalace nebo videa a fotografie. Multimediálnost vystavených děl by za jiných okolností mohla být brána jako hlavní devíza projektu, avšak v tomto případě přispěla k pocitu roztříštěnosti a nefunkčnosti celku. Premisa výstavy byla dobře shrnuta otázkami v doprovodném materiálu: Co je klub bez svých nočních návštěvníků? Co z něj zbylo a jak to může být využito? K jakému novému účelu může klubová noc sloužit? Můžeme klub proměnit ve výstavní prostor? Tyto otázky si během uplynulého roku nekladlo pouze Ankali, ale i řada dalších podniků (příkladem může být výstava Studio Berlin, která se otevřela v září minulého roku v legendárním berlínském klubu Berghain). Pražské výstavní akci nelze upřít inkluzivní potenciál a jistou atraktivitu pro návštěvníky, kteří jinak galerie nenavštěvují. Ocenit lze především video Do they/thems like flowers or I gotta buy platform shoes and tarot cards? umělce/umělkyně Ezry Šimek, jež reflektuje problémy nebinárních lidí v genderově binární společnosti. Projekt Soft Spot zařazením tohoto díla napomohl šíření povědomí o dané problematice, za což si zaslouží uznání.
Ondřej Teplý
Michaela Duffková
Zápisník alkoholičky
Audiokniha, Voxi 2020
Závislost na alkoholu je velkým problémem nejen české společnosti – i proto, že sami alkoholici si svou závislost často nepřipouštějí. Vyléčená alkoholička Michaela Duffková se nicméně ve svém blogu pustila s tímto nešvarem do boje. Ukázat ostatním na vlastním příkladu, jak alkoholismus vlastně vypadá a jaké může mít důsledky, je jistě úctyhodné a chce to odvahu – autorka zpočátku psala anonymně, ale úspěch blogu, který v roce 2019 získal cenu Magnesia Litera, ji přiměl, aby vystoupila na světlo. V první části audioknihy, již načetla Tereza Dočkalová, vypravěčka popisuje, jak se propadá do své závislosti. Tato zpověď působí autenticky a myslím, že může ostatním alkoholikům pomoci. Druhá polovina je ovšem o dost problematičtější – autorce se rozpadá rodina, umírá jí otec, zároveň ale s nakladatelem domlouvá knižní vydání svého blogu a vyprávění už není určeno v prvé řadě závislým, kteří se chtějí léčit, ale spíše těm čtenářům, které postava vyléčené alkoholičky zaujala a chtějí sledovat, jak to s ní bude dál. Občas je vyprávění nelogické. Třeba když autorce volá nakladatelka, aby jí oznámila, že je nominována na Literu. „Co to je?“ ptá se vypravěčka, která se později svěří, že je vášnivou čtenářkou a už se těší, jaké knihy letos vyhrají, aby se do nich rovnou mohla pustit. Nebo když opuštěný manžel hrdinku bombarduje sprostými esemeskami – a ona pro něj napíše sáhodlouhou rýmovánku o tom, že je láskou jejího života. Z pokračování, tedy Zápisníku abstinentky, mám už proto spíš obavy.
Jiří G. Růžička
Olivier DiPlacido & Fritz Welch
Hammering Nails by Hand
CD, Toxo Records 2021
S jistou mírou zjednodušení by se improvizovaná hudba dala rozdělit na zvukové projevy, které lze přirovnat ke krajině, a produkci, jež má svou povahou blíže k události. Nahrávka Oliviera DiPlacida a Fritze Welche, vydaná na neapolské značce Toxo, nepochybně patří do druhého ranku. Zaznamenané dění je značně nesourodé a nic netrvá příliš dlouho, takže se jistě najde spousta uší, jimž budou znít improvizace francouzského kytaristy a amerického bubeníka jako změť zvuků bez jakéhokoli záměru, cíle a organizačního principu. Zvědavé uši budou naopak fascinovány tím, jak široká zvuková paleta se dá údery, třením, napínáním či rezonancemi vydolovat z tak obvyklých a v podstatě nezajímavých nástrojů, jako jsou elektrická kytara a bicí souprava. Oba zúčastnění patří k hráčům, pro něž má spojení volná improvizace doslovný význam: tvoří sonické události, v nichž opravdu není nic fixního. Zvláště DiPlacido mohl těžko zajít v aplikaci „volnosti“ dál – hraje totiž na kytaru s uvolněným krkem, s jehož pomocí lze měnit výšku tónů (nemluvě o tom, jak „volně“ se s takto skladnou kytarou cestuje). Welch má sice bubny připevněné na stojanech, ale hraje, jako by je měl rozložené na podlaze, a rozeznívá jejich blány i rámy nejrůznějšími předměty. Jestliže prostý poslech takové hudby jitří fantazii, koncert může být velmi zábavný, ale i poučný: jako přehlídka „mučících praktik“ na hudebních nástrojích. Po takovém zážitku si vaše mandolína už nikdy nebude ničím jistá…
Jan Klamm