Odysea

Řecký básník a spisovatel Nikos Kazantzakis vytvořil svou básnickou skladbou novodobou variaci na starořecký mýtus. Jeho moderní epos, který bývá označován za „metakomunistické“ dílo, začíná návratem Odyssea na Ithaku a problematizuje jeho hrdinské činy. První zpěv vyšel v A2 č. 1/2019, začátek zpěvu druhého, líčícího hrdinovo setkání se smrtí, otiskujeme zde.

ZPĚV DRUHÝ

Nazítří zvečera, když krb se rozhořel, když vrata bronzová

hradu se zavřela, dobytek, otroci k spánku když ulehli,

o strastech prožitých Odysseus pozvolna započal vyprávět.

Na trůnu lvím svém byl usazen, sladce si hovělo

tělo to sláněmi ztýrané na měkkých polštářích.

 

Na nižším trůnu pak královna, s očima, jež v slzách tonuly,

do klubka schoulená chvěla se jak nitka tenká, jež hrozí se

přetrhnout;

cítila, jak příboj bičuje srdce jí ztučnělé.

Skloněná zručnýma rukama spřádala přízi svou azurnou,

tu z vlny nejčistší, na peplos bohyně Athény,

na nějž by vyšila černou loď na vlnách houravých,

v obrubě pak četná trápení, toužnosti slavného manžela.

 

V koutečku vzdáleném na ovčí kožině Láertés stočený spočíval:

bradu si do kolen zaklínil, ruce své tenoučké sepjaté nad sebou –

jak dítě v životě mateřském, jež teprv ždá chvíle zrození,

či tělo, jež touží do země vrátit se, prvního ze všech lůn.

 

Syn …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si A2 v elektronické podobě