Joyceův román metropole

Touha po životě v městském mnohohlasí

„Existují dokonce i jazyky jednotlivých dní,“ vyjádřil se literární teoretik Michail Michajlovič Bachtin. Odysseus Jamese Joyce jeho slova potvrzuje. Jedno z nejvýznamnějších děl anglicky psané literatury 20. století charakterizuje mnohost vjemů a intimita i odcizenost vnímání jako typické zkušenosti moderního velkoměsta.

Složitost Joyceova Odyssea se ukáže v jiném světle těm, kdo s náležitou pozorností přečetli Dubliňany (1914, česky 1933) a Portrét umělce v jinošských letech (1916, česky 1930). Zvláště Portrét vyvolává klamné zdání, že jde jen o bildungsromán zachycující to, jak se protagonista osvobozuje z daného prostředí. Avšak proti této vývojové lince od batolete z první strany po sebevědomého básníka na stránkách posledních stojí pohyb převrstvování, při němž se do Štěpána Dedala ukládají různé formy zkušenosti a žádná vlastně nikdy není zcela opuštěna. V paradoxním sporu s tím, jak Štěpán odvrhává nároky kladené rodinou, církví, Irskem či generačními vrstevníky, je Portrét popisem či takříkajíc anatomií toho, jak prostředí plodí svého básníka. Štěpán Dedalus není bojovníkem za vlastní osobitost; je v první řadě – byť jistě ne výlučně – bdělým pozorovatelem a posluchačem svých bližních.

První tři kapitoly Odyssea, v nichž se Štěpán ohlíží za svými mladickými ambicemi s odstupem …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky