„Existují dokonce i jazyky jednotlivých dní,“ vyjádřil se literární teoretik Michail Michajlovič Bachtin. Odysseus Jamese Joyce jeho slova potvrzuje. Jedno z nejvýznamnějších děl anglicky psané literatury 20. století charakterizuje mnohost vjemů a intimita i odcizenost vnímání jako typické zkušenosti moderního velkoměsta.
Složitost Joyceova Odyssea se ukáže v jiném světle těm, kdo s náležitou pozorností přečetli Dubliňany (1914, česky 1933) a Portrét umělce v jinošských letech (1916, česky 1930). Zvláště Portrét vyvolává klamné zdání, že jde jen o bildungsromán zachycující to, jak se protagonista osvobozuje z daného prostředí. Avšak proti této vývojové lince od batolete z první strany po sebevědomého básníka na stránkách posledních stojí pohyb převrstvování, při němž se do Štěpána Dedala ukládají různé formy zkušenosti a žádná vlastně nikdy není zcela opuštěna. V paradoxním sporu s tím, jak Štěpán odvrhává nároky kladené rodinou, církví, Irskem či generačními vrstevníky, je Portrét popisem či takříkajíc anatomií toho, jak prostředí plodí svého básníka. Štěpán Dedalus není bojovníkem za vlastní osobitost; je v první řadě – byť jistě ne výlučně – bdělým pozorovatelem a posluchačem svých bližních.
První tři kapitoly Odyssea, v nichž se Štěpán ohlíží za svými mladickými ambicemi s odstupem a ironií, jsou tedy kritikou jeho mladšího já, ne však kritikou Portrétu. Ten končí Štěpánovým vědomím vlastního poslání, jež má však mlhavé obrysy a kolísavý obsah. Přehoupnutí do začátku Odyssea, připomínající podobné výkyvy uvnitř Portrétu, stojí plně v logice dřívější knihy.
Zmrzačená slova
Odysseus by z hlediska obsahu mohl stejně dobře nést název Dubliňané, Portrét umělce v jinošských letech nebo Vyhnanci (1918, česky 1994). Podobně lze uvažovat o dílčím chiasmu mezi názvy Dubliňanů a Portrétu a podstatné je toto: Portrét se názvem vydává za básnickou (auto)biografii, ale současně a stejně silně se jedná o diagnózu irského ducha v dané době. Název Irové, ne-li přímo Dubliňané, by proto byl výstižný. Naproti tomu povídky Dubliňanů nejsou pouze momentkami života v irské metropoli, ale též genealogií básnického vědomí: zhuštěné okamžiky, jak tu jsou podány, ukazují příčiny toho, proč se dospívající irský básník musí postavit proti svému okolí. Slova Dubliňanů – tedy postav v Joyceových povídkách – jsou zmrzačená, zkřivená, zfalšovaná. Není náhoda, že básník, „umělec“ z titulu Portrétu, tuto jejich zchromlost vnímá. Pokud je bdělý a vidoucí, musí ji pocítit.
Dubliňané jsou obrazy smrti zaživa, Portrét zachycuje cestu k životu a touhu po životě: „Buď zdráv, živote! Pomilionté jdu prožít skutečnost a v duševní kovárně ukout nestvořené svědomí svého národa.“ A co je tedy sám život? zeptal by se scholastik, jímž Štěpán na konci portrétu tak trochu je: „Naukou, nad níž měl celé dny hloubat (…), byla hrstka citátů z Aristotelovy poetiky a psychologie a Synopsis philosophiae scholasticae ad mentem divi Thomae.“ Jenže Štěpánova estetická teorie, pronesená na konci Portrétu, není naukou samotné knihy: Portrét a Joyceovy epifanie nezachycují předměty, nýbrž situace, a nevydělují je s onou zřetelností, kterou Štěpánův provizorní tomismus vyžaduje. Nároky celistvosti, souladnosti a projasněnosti, které si Štěpán z Akvinského bere, jsou sice zásadní i pro autora Portrétu a Odyssea, avšak ne v tom smyslu, který Štěpán zkusmo formuluje. Jeho slova – jak je naznačeno dějovou inscenací příslušného rozhovoru v Portrétu – plně nevystihují ani jeho vlastní vědomí, natož vědomí autora Portrétu.
Město a život v něm
Především ale Štěpán odmítá křesťanský, teologický výklad života, pramenícího z jediného mimosvětského zdroje. Byť se v některých ohledech odtrhne od jezuitů stejně málo jako od vlastních příbuzných, jeho vůle a odhodlání směřují jinam. Jaký život to tedy – třeba i negativně – probleskuje v těch jiskrách, které básník vnímá a které je schopen vyjádřit? Odysseus je svého druhu odpovědí: odpovědí, která proměňuje otázku – jak to u každého skutečného duchovního pohybu musí být.
V odvratu od každé ideje „života o sobě“ Joyce zaujímá hluboce aristotelský přístup, obhlíží podoby života – tedy vyjadřovaného života – bez předpojatosti a hledá (již samozřejmě zcela mimo aristotelskou inspiraci) umění čili uspořádaný výraz, jenž bude s touto nepředpojatostí v souladu. A jelikož tradovaným vzorem každého pravého, bytostného, čirého života je příroda, obrací se Joyceova pozornost naopak k městu.
Topografie, sociologie, mašinérie města je samozřejmě dílčím tématem a dějovým nástrojem mnoha románů (a též filmů) před Joycem i po něm. U Joyce se ale všechny stránky Dublinu roku 1904 provazují s městským mnohohlasím: s tím, které lze vnímat tělesnými smysly na ulicích, v hospodách a v bytech, i s tím, které přesahuje do myšlenek, knih, představ a historie a zachytit je souhrnně může pouze román. Döblinův Berlín, Alexandrovo náměstí (1929, česky 1935) i Canettiho Zaslepení (1935, česky 1937) s touto ambicí přicházejí po Joyceovi a přinejmenším zčásti pod jeho vlivem. Ve světové literatuře uplynulé stovky let bychom jistě našli několik dalších příkladů podobného úsilí, ale nebude jich mnoho.
Leopold Bloom se může stát Odysseem v živlu městského mnohořečí právě proto, že není typickým Dubliňanem ani typickým příslušníkem žádné vyhraněné společenské vrstvy. Bloomovy idiosynkrazie a životní zvláštnosti se v dění Odyssea mění ve stezky k pocítění zvláštních kvalit urbánního světa. Smířlivost, s níž Leopold přijímá nevěru své ženy Molly, nebo jeho onanie za soumraku, když přes vodu hledí na mladičkou Gerty MacDowellovou, milovnici červené knihovny, nejsou sondou do sociologického průměru. Jsou to výjevy, jež se v sugestivních analogiích prolínají s tím, jak éra moderních měst přeskupila kategorie soukromého a veřejného.
Stejně jako Bloom není typickým Dubliňanem, není ani důležité rozebírat, nakolik Dublin roku 1904 byl či nebyl typickým moderním městem a do jaké míry lze „románové poznatky“ o něm beze změny přenášet na moderní metropole. Město a život v něm – život odhalující se v překrocích a posunech, život zjevný a přitom přehlížený – jsou „věcmi“ zvláštního druhu, u Joyce zachycenými v náležitě zvláštní knize. Joyce pedantsky ověřil a zachoval mnoho faktických podrobností, protože románem nevyjadřoval ideu, kterou by předem znal, nýbrž vyzdvihoval hudbu zprostřed oné skutečnosti, s níž byl skutečně důvěrně obeznámen; a jedině Dublin znal se šíří vjemů a intimitou vnímání, o jaké se potřeboval opřít.
Autor je překladatel.