Pět hlasů Boba Dylana

K vývoji jedné kulturní instituce

Čerstvého osmdesátníka Boba Dylana je možné brát jako mytologickou postavu a instituci v jednom. Pak je to ale k nevydržení. Druhou možností je nahlédnout jeho dílo – mnohokrát důkladně probrané ze všech možných stran – opět novým způsobem. Co zbude z Dylana, když necháme znít jen jeho hlas?

Prostřednictvím Boba Dylana je možné vykládat dějiny 20. století. To každý ví, každý to také dělá a je to často hodně otravné, jak jsme se už mnohokrát přesvědčili – naposledy letos v květnu během Dylanových osmdesátin. Dylan je „hlas generace“, říkají publicisté a dylanologové tak často, že už to neštve jenom Dylana, ale i jeho soudnější fanoušky. Co kdyby byl na chvilku Dylan zase jenom hlas? Co kdybychom se pokusili klasifikovat jednotlivé části jeho života ne podle dějinných epoch nebo podle náboženství, které hlasoměnec Dylan zrovna vyznával, ale čistě podle toho, jak zněl jeho neustále morfující hlasový projev? Odkud se jednotlivé hlasy vzaly, co připomínaly a proč se později zase proměnily? Na pomoc si vezmeme nejen Dylanovy písně, ale i symboly: zvířata a materiály.

 

1961–1964

zvíře: vrabec

materiál: beton

píseň: Hard Times in New York

Dylan se k folkovému revivalu dostal od rokenrolu, ne naopak. A bylo v tom dost oportunismu. …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky