Skřetí Klaus a jiné fragmenty

Základním materiálem literárního debutu Víta Kořínka s názvem Děti tlačí traktor je banalita každodennosti, ze které autor destiluje krátké poeticko­-ironické texty. I probuzení ve skanzenu v Přerově nad Labem pak může mít zneklidňující existenciální rozměr.

S texty souboru Děti tlačí traktor od Víta Kořínka, který letos zjara vydalo nakladatelství Petr Štengl, jsem se poprvé setkal ještě ve formě blogu a působily na mě jako zjevení. Zatímco zlatým standardem českého blogování je, soudě podle každoročního výběru na Magnesii Liteře, mělké lifestylové sebezpytování psané neohrabanou češtinou, Kořínkův blog se podobal spíš veřejně přístupnému literárnímu zápisníku. Jednak měl značné žánrové rozpětí – básně, aforismy a postřehy sebeironického pozorovatele se zde střídaly se záznamy snů nebo náčrtky nikdy nenapsaných scénářů a příběhů –, jednak to vše bylo napsáno mimořádně hutným a hravým jazykem. A s psaním blízkým modernismu se na internetu moc často nesetkáte.

 

Kam odešla vedoucí?

V knižní podobě texty možná ztrácejí něco ze své prvotní překvapivosti, tištěný formát ale aspoň dovoluje se nad nimi zastavit, zabořit se prsty do slov a chvíli se v nich přehrabovat. „Stojí před mikrofonem a předčítá ze …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si A2 v elektronické podobě