Letošní, o rok odložené letní olympijské hry v Tokiu byly nejdražší v historii. Mimoto je provázela mimořádná kritika. Mediálně vděčný případ běloruské sportovkyně Krysciny Cimanouské tak v podstatě pomohl zakrýt odmítavý postoj většiny obyvatel pořadatelské země i autoritářskou politiku olympijského výboru.
Byl to nejdramatičtější příběh letošní olympiády v Tokiu. Běloruská běžkyně Kryscina Cimanouská totiž nesoupeřila jen na běžecké trati – největší boj ji čekal již o den dříve, když na tokijském letišti utekla od dvou běloruských funkcionářů, kteří ji doprovázeli na let do Minsku, a poprosila japonské policisty o ochranu. Následně nahrála na sociální sítě vzkaz, v němž požádala Mezinárodní olympijský výbor o pomoc. Na jejím odletu z Tokia den před její olympijskou premiérou v závodě na dvě stě metrů trvala běloruská výprava. Důvodem byla kritika na sociálních sítích, kterou Cimanouská adresovala svým trenérům poté, co ji zařadili do štafety 4 × 400 metrů, kterou nikdy netrénovala. V týmu totiž chyběly běžkyně vyřazené kvůli dopingu. Sportovkyně si tedy veřejně postěžovala na to, že se o jejím zařazení rozhodlo bez jejího vědomí a souhlasu. Tím ovšem vzbudila nevoli běloruských státních médií i tamního olympijského výboru a nakonec padlo rozhodnutí, že bude poslána domů. Na sbalení svých věcí dostala čtyřicet minut.
Oficiálně se stažení Cimanouské svalovalo na údajné zdravotní potíže, jí samotné ale bylo řečeno, že se jedná o rozhodnutí nejvyšších politických kruhů v zemi, kterým se znelíbila už svými dřívějšími protirežimními stanovisky. Na Instagramu například můžeme najít její rok starou fotografii s dalšími běloruskými sportovci, kteří reagovali na zfalšované prezidentské volby a následnou vlnu represí. „Postup mocenských struktur považujeme za nezákonný a nepřijatelný. Zastáváme svobodu slova a věříme, že každý občan Běloruské republiky má právo na svůj hlas,“ napsala tehdy Cimanouská pod fotku.
Po noci strávené na tokijském letišti Haneda zažádala běžkyně o humanitární vízum do Polska, kde se nyní nachází. Po příjezdu se rozhodla vydražit svoji medaili z Evropských her 2019, aby výtěžkem podpořila sportovce vězněné a perzekvované Lukašenkovým režimem, například bývalého desetibojaře Andreje Kravčenka.
Bez diváků a bez legitimity
Mohlo by se zdát, že běloruské extempore bylo ojedinělou kaňkou na jinak apolitickém průběhu letních her, jakkoli se v jejich průběhu objevily i drobné excesy. Pozornost vzbudil třeba agresivní předzápasový rituál německé judistky Martyny Trajdosové, kterou její kouč Claudio Pisa chytil za kimono a důrazně ji propleskl. Zatímco v tomto případě se ukázalo, že se jedná pouze o vyhrocenou formu sportovního hecování, trenérka německých moderních pětibojařů Kim Raisnerová se vymlouvat nemohla a z her byla vyloučena. Udeřila totiž pěstí koně, který odmítl během závodu skákat, a navíc to samé požadovala i od své svěřenkyně Anniky Schleuové. Nutno dodat, že Mezinárodní olympijský výbor se ve všech případech postavil na stranu obětí, stejně jako podpořil rozhodnutí americké gymnastky a sportovní celebrity Simone Bilesové, která se v zájmu svého duševního zdraví rozhodla nakonec nezúčastnit finále svých disciplín.
To ovšem nic nemění na skutečnosti, že letošní hry čelily mimořádné kritice. Samo Japonsko ostatně po zrušení loňského termínu olympiády několikrát žádalo o její zrušení i v letošním roce, tomu ale výbor odmítl vyhovět – a nikdo jiný podle pořadatelské smlouvy pravomoc zrušit či posunout konání her nemá. Pandemická situace přitom ani letos nedovolila účast zahraničních diváků, ale ani obyvatel Tokia. Výjimku tvořily závody v méně nakažených prefekturách.
Historicky nejnižší byla i podpora obyvatel pořadatelské země. Přes osmdesát procent Japonců totiž bylo proti konání her, což nutně vede k otázce, z čeho čerpá svou legitimitu, když je založena na hlubokém demokratickém deficitu. Dodejme, že celkový rozpočet sahá údajně k třiceti miliardám dolarů. Největším vítězem je tak jednoznačně Mezinárodní olympijský výbor, který prohlásil olympiádu už před jejím zahájením za ziskovou díky prodeji televizních práv a sponzorským smlouvám.
Rychleji, výše, silněji
Sportovní spektákl, který se tradičně hlásí k demokratickým hodnotám, by tedy sice neměly pořádat autoritářské státy, přitom však je to sám Mezinárodní olympijský výbor, kdo svými nároky vyžaduje nedemokratický přístup, ať už se hry konají v Pchjongčchangu, Tokiu nebo Pekingu. Akci totiž vždy provází ohromná výstavba, jež je na úkor místních obyvatel, zvláště těch z chudších čtvrtí, kde se olympijská infrastruktura obvykle buduje. Nedozírné jsou také environmentální dopady.
Jako nechtěné potvrzení svého politického směřování k autoritářství si v poslední den tokijské olympiády odsouhlasilo vedení Mezinárodního olympijského výboru další posílení svých pravomocí. Asi nejnápadnějším důsledkem změn v Olympijské chartě je rozšíření tradičního olympijského hesla „Citius, altius, fortius“ (Rychleji, výše, silněji) o nové „Communiter“ (společně). Jenže spolu s nicneříkajícími jazykovými hrátkami si olympijské vedení přisvojilo moc rozhodovat o vyřazování sportů z olympijského programu bez valného shromáždění. Centralizace moci v rukou malé sportovní elity usídlené ve švýcarském Lausanne přitom může mít na dané sporty nedozírné ekonomické dopady. Pokud někdo hledá současný příklad postkoloniální nadvlády, stačí, aby sledoval olympijskou selanku. Mnohému se přiučí.
Autor je sociolog.