Všesokolský Rorschachův test

Bylo by velmi snadné zpodobnit sokolské hemžení jako směšné a upachtěné. Stačilo by správně sestříhat záběry ze cvičení nebo ukřičené schůze, doplnit je poťouchlou hudbou nebo nějakým zatuchlým devadesátkovým hitem znějícím během vystoupení a výsledek by byl dost zábavný a legrační, aniž by bylo možné tvůrce obvinit z větší manipulace. Mária Pinčíková ale nic takového takřka nedělá. Její dokument Na značky!, v němž sleduje střípek z příprav posledního sletu, Sokol neidealizuje, ale ani neshazuje.

Krásná ideologie

Ve filmu se na mnoha rovinách setkáme s dojmem přetržené kontinuity a vzniklé prázdnoty. Padesát let, kdy Sokol nemohl plně fungovat, nyní v jeho sebeprezentaci zeje jako nepřehlédnutelná díra. Tím spíš, že organizace jako by se pokoušela předstírat, že k tomuto půlstoletému výpadku nedošlo, nebo přesněji, že vůbec nedošlo k oněm padesáti letům historie – vždyť všesokolský slet zahajuje herec převlečený za T. G. Masaryka, jako by se Sokolové opravdu pokoušeli vrátit v čase a vymazat většinu 20. století. Působí to trochu absurdně, trochu smutně. Přestože devadesátiletá cvičenkyně mluví o „krásné ideologii“ Sokola, v němž jde o „víc než cvičení“, a v dokumentu spaříme mnoho útržkovitých hesel o jednotě a pospolitosti, intenzivně tušíme, že urputná snaha zachovat tradici je natolik vysilující, že nezbývá mnoho energie na určení toho, čím by Sokolové v dnešní společnosti měli být.

Absenci nalézáme i v životě věčně nespokojeného trenéra Mirka, který je agresivně a až fanaticky oddaný organizaci sletu, a nakonec i v životě puberťáka Radka, který je de facto protagonistou filmu. Radka sledujeme nejbedlivěji, navštěvujeme ho v jeho domácím prostředí a známe i některé jeho cíle mimo Sokol (uspět ve škole, možná si najít holku a vystát svou přehnaně starostlivou a všetečnou mámu). Jak to tak u puberťáků bývá, Radek žádnou cílevědomou aktivitu nevykonává, rozhodně ne, pokud jde o Sokol. Když se ho kamarádka ptá, proč u Sokola vůbec je, Radek jen nezúčastněně odvypráví historku o tom, že jeho dědeček byl Sokol, tak holt do Sokola zapsali i jeho. I když v Radkově příběhu zůstává mnoho děr (je jeho otec pouze mimo kameru, nebo chybí i v protagonistově životě?), strávíme s ním zdaleka nejvíc času. Trenér Mirek oproti tomu srší zájmem a ne­­utuchající starostí o všesokolský slet – a přitom kolem sebe vytváří hektickou a nepříjemnou atmosféru, leckdy až toxickou. Jinak se o něm ale nedovíme vůbec nic – nevíme, odkud přichází, kam se vrací a proč právě se Sokolem spojil svou identitu.

Mezery a trhliny

Tvůrci jako by našli jednoho „normálního“ protagonistu a rozpůlili ho vedví. Vlastně to zní jako zajímavý námět a výzva ke zpracování. Zdánlivě se tu nabízí řada kontrastů a srovnání, jež lze mezi oběma postavami dělat. Ve skutečnosti se zde ale paralelně vyprávějí dva polovičaté příběhy, které se navzájem přerušují a zastavují, aniž by se doplňovaly – snad proto, že mezi Mirkem a Radkem není žádná spojnice. U Radka neočekáváme, že vyroste v Mirka, a u Mirka netušíme, jestli byl v mládí Radkem. Zároveň je nemůžeme porovnat ani v jejich rozdílnosti, protože o každém z nich máme dva zcela odlišné sety informací. U Radka známe jeho zázemí bez zájmů, u Mirka zájmy bez zázemí.

Základní konflikty těchto postav nejsou při bližším pohledu zcela přesvědčivé. Radkova bezradnost není alarmující – vždyť který kluk v jeho věku ví, co chce od života? Z jeho tápání nevyplývá nic o stavu společnosti, národa ani mužství, je to prostě normální chování normálního adolescenta. A Mirkově urputnosti nemůžeme dát žádnou hodnotu, protože netušíme, nakolik prosakuje do jeho osobního života. Mirek by na rozdíl od Radka měl být schopný vysvětlit, proč dělá, co dělá, jenže žádná kamarádka se ho na to v aranžovaném dialogu nezeptá. Kdyby totiž odpověď měl a kdyby nedejbože zněla přesvědčivě, přestane být zajímavý.

Vracíme se tak k tomu, že Na značky! je dílem přetržené kontinuity, vzniklých mezer a děr. A platí to nejen o Sokolu, ale nakonec i o výsledném díle. Dá se rozhodně spekulovat, nakolik jde o záměr tvůrců a nakolik o důsledek toho, že se nepodařilo najít vhodné protagonisty a nezbylo než najít nosný motiv alespoň ve střižně. Ani jedno vysvětlení by nebylo překvapující. Přesto Na značky! nabízí zajímavou možnost projikovat do jeho protagonistů své myšlenky a předpoklady. Hrdinové mají možná symbolizovat starý a nový Sokol nebo starou a novou představu o české identitě. Ale možná představují spíš individuální hledání sebe samých. Sebranému materiálu bylo na každý pád potřeba trochu pomoct, aby se dostal do výsledného tvaru – někdy formou poněkud násilných výpustek, někdy ne zcela přirozenými paralelami. Přes všechny tyto námitky a trhliny, jež by mohly mezi snímkem a diváky vytvořit propast, však zůstává otevřená možnost nechat se vést vlastní intuicí a odvyprávět si působivý příběh. Vzhledem k pozitivnímu přijetí snímku je patrné, že tento Rorschachův test funguje celkem dobře.

Autor je filmový recenzent.