S odborníkem na povstalectví, asymetrické konflikty a Blízký východ Jakubem Ježkem jsme bilancovali působení spojeneckých vojsk v Afghánistánu a probrali fenomén tamního warlordismu. Došlo i na současnou identitu Tálibánu.
Jak při pohledu na konec americké vojenské přítomnosti v Afghánistánu a návrat Tálibánu hodnotit operaci Trvalá svoboda, která začala před dvaceti lety?
Intervence určitě splnila cíl odstranit zázemí al-Káidy generace Usámy bin Ládina, v němž tato globální džihádistická síť mohla v zásadě volně operovat. Otázky, zda toho nešlo dosáhnout jinak, například prostřednictvím vyjednávání s Tálibánem, jsou sice atraktivní pro akademiky, novináře i milovníky alternativní historie, ale nesou se ve stylu „co by – kdyby“. Intervence také zlikvidovala vládnoucí režim Tálibánu. Ačkoli to nebyl jediný odpudivý režim své doby a najdeme i takové, vůči kterým Západ byl – a stále je – vstřícný, není důvod pro něj truchlit. Podařilo se vytvořit sice úzkou, ale reálně existující převážně městskou vrstvu lidí, kteří uvěřili velkému vyprávění o takzvaných západních hodnotách. A ti se dnes, nikoli neprávem, cítí zrazeni.
Naopak se vůbec nepodařilo vytvořit standardní mocenské struktury založené na demokratických volbách. Vědělo se, že volby jsou doprovázeny rozsáhlými podvody. Vlivné posty ve státní správě, silových složkách a podobně byly přidělovány podle etnických a klanových klíčů, a ne na základě kompetence. Intervenující koalice měla sklony přehlížet jak ryze kriminální zločiny, tak i zločiny proti lidskosti ze strany lokálních elit i kontraktorů – výměnou za jejich spojenectví. To vedlo až k situaci, kdy důstojníci předstírali, že velí vojákům, z nichž třeba polovina fyzicky ani neexistovala. Vedle toho tu působily jednotky mimo oficiální hierarchii, podobající se privátním nájemným armádám, u nichž se tolerovalo, že se někdy chovají spíše jako eskadry smrti. To vše se bez pojiva spojeneckých vojenských základen, civilní části okupačních sil a s postupně slábnoucím přítokem peněz během několika měsíců zhroutilo. I samotná koalice byla zjevně obětí vlastní hierarchicky distribuované nezodpovědnosti a selhání nižších pater kryly všechny nadřazené složky.
V posledních týdnech se mluví o proměně Tálibánu, což potvrzují i slova jeho mluvčího o „otevřené inkluzivní islámské vládě“. Je současný Tálibán jiný než ten dřívější?
Tálibán je určitě jiný v tom, jakým způsobem – a hlavně, že vůbec nějakým způsobem – intenzivně pečuje o své PR. V době, kdy kábulská vláda prohrávala válku, mluvčí ministra obrany publikoval fotky těl bojovníků Tálibánu roztrhaných bombami při náletech a videa elitních oddílů armády, které si na kapoty aut upevnily těla zabitých protivníků. Tálibán naproti tomu publikoval videa, jak ošetřuje zraněné zajatce, usmiřuje se s kdekým a bývalé vojáky armády posílá domů se žoldem, který jim dlužila vláda. Bylo by pošetilé vidět Tálibán jako partu humanistů, ale v boji o „hearts and minds“ prohrála armáda na celé čáře. Po vítězství přišla ještě mohutnější PR ofenziva, členové Tálibánu se za asistence kamer setkávají se zástupci etnických i náboženských menšin, ženských částí personálů nemocnic, s hráči kriketových a volejbalových týmů, zástupci univerzit a tak dále. V těchto otázkách je samozřejmě dobré mít se na pozoru, každopádně jde o procesy, jejichž podhoubí bylo možné sledovat po řadu let. Liberálnější přístup ke vzdělání žen se objevoval v oblastech, které měl Tálibán fakticky pod kontrolou už dříve. Na jakékoli kritické zhodnocení praxe a zejména její udržitelnosti je ovšem ještě příliš brzy. I kdyby se navíc jednalo o upřímné snahy, stejně mohou být zválcovány konzervativci nebo padnout v chaosu pokračující občanské války.
Jaký vliv měli v Afghánistánu v posledních dvaceti letech takzvaní warlordi a jak velká území ovládali?
Za vlády Hámída Karzaje (2004–2014) zastávala řada přeživších warlordů, kteří svůj vliv získali za bojů se sovětskou armádou a během války v letech 1992–1996, řadu politicky exponovaných pozic ministrů, generálů nebo guvernérů provincií. Na sklonku Karzájovy vlády a s nástupem Ašrafa Ghaního v roce 2014 byl tento trend utlumován. Karzaj i Ghaní byli příslušníky významných paštunských rodů, takže docházelo ke zpětné „paštunizaci“ státu i ke generační obměně. Na scéně se objevili noví hráči, koncentrující vojenskou, politickou, klanovou a ekonomickou moc. Vojenská moc odvozená od loajálních ozbrojenců klesala, naopak se soustředili na svou roli neformálních autorit a na podnikání v legální a patrně i černé ekonomice. Nelze mluvit o jasně vymezené územní kontrole vyznačené v mapě. Ti, kteří koketovali s Tálibánem, jako byl Gulbuddín Hekmatjár, Yunus Khalis nebo Džaláluddín Hakkání, buď působili v ústraní, nebo v ilegalitě. Warlordi z etnika Hazárů zase spíše inklinovali k autonomismu.
Co bude s fenoménem warlordů nyní, když se Tálibán vrátil?
Krátce před koncem Ghaního vlády hledal režim u warlordů oporu. U většiny ji našel, patrně za příslib peněz a moci, ale už to nemohlo na jeho pádu nic změnit. Jejich vojenská moc byla malá, nebyl čas ji znovu budovat, státní armáda v místě jejich teritorií se hroutila, masivně kapitulovala nebo dezertovala. Ismáíla Chána Tálibán zajal, on mu pak vyjádřil podporu a nyní je v exilu v íránském Mašhadu, s nímž byl dlouhodobě svázán. Atta Nur a generál Rašíd Dóstum uprchli do Uzbekistánu. Ahmad Masúd vzdoruje v provincii Pandžšír, ale v tuto chvíli není jisté, zda se jeho budoucnost bude odvíjet od války nebo zákulisní diplomacie. Flexibilnější osoby – a také ti, kteří mají na rukou nejvíce krve –, jako Gulbuddín Hekmatjár nebo Gul Agha Šerzaj, okamžitě přeběhly a nyní je můžeme vidět ve společnosti tálibánských autorit. Potomci Džaláluddína Hakkáního patří mezi nejvyšší představitele nové moci.
Tálibán vyhrál válku, aniž by svedl velké boje. O čem to svědčí?
Pokud se obsazení prakticky celého území Afghánistánu během několika týdnů považuje za vojenské vítězství, není to úplně přesné. Tálibán zvítězil především v bitvě, která se vedla prostřednictvím mobilních telefonů: například po rozšíření fotografií jeho bojovníků u bran půlmilionového Mazáre Šerif následovalo bezprostřední zhroucení obrany města. Vedle toho probíhala sice skrytá, ale o to důležitější fronta, která spočívala v navazování vztahů a získávání loajality mezi formálními i neformálními autoritami, které v kritických fázích vedly ke kapitulaci celých vojenských posádek a okresních i provinčních center. Pokud by se něco mělo říct k vojenskému aspektu věci, tak především to, že Tálibán v konečných fázích střetu disponoval mnohem větším počtem bojovníků připravených položit za svou věc život.
