Kresba Juliána Chomová
Hledá se téma voleb? Nevíte o nějakém? Dejte mi téma a otočím českou politikou! Je to trochu směšné, co se ve veřejném prostoru v době předvolební děje, když si člověk uvědomí, že jen opatrně zatím vystupujeme z covidového stínu, v němž celý svět strávil poslední rok a půl. Co jiného by mělo být tématem voleb než to, jak vláda (ne)zvládala covidovou smršť, jak moc se odhalila slabina politiky ve starosti o kvalitu veřejné správy, jak moc (ne)obstáli ti nejvyšší politici jako krizoví manažeři. Jenže covid, zdá se, už nikoho nezajímá. Je pryč – jsme víceméně proočkovaní či plní ochranných látek z přímého kontaktu s nemocí, je konec, někteří pacienti zemřeli, my ale žijeme – zapomeňte!
Je v tom obsažena jistá typická stránka českého politického prostředí, která se projevuje již dlouhou dobu. Jen málo dokáže politikům vytvářet zpětnou vazbu, a tedy efektivně dělat to, co dělat má. Politické společenství postihuje hluboká dysfunkce přímo v jeho centru a tato táhnoucí se patologie má osudové následky při sčítání volebních lístků. Nejvíce jich mají (a to i v současných průzkumech, po všech těch covidových peripetiích) nakonec zase ti, kteří selhávali a propadali, kteří jednou říkali to a hned vzápětí něco úplně jiného, protože nálada byla prostě odlišná. Přesto si dál udržují velkou důvěru, protože politický národ, který možná neexistuje – přinejmenším se permanentně rozpadá –, není schopen reflektovat, odrážet ve většině to, co se skutečně děje, a naopak přebírá radostné obrazy, vytvářené marketingovou propagandou. Ukolébaný a ospalý pak hledá volební téma, k němuž by se přimkl.
Rozum by sice velel složit u voleb účet za covidové „rozpadání republiky“ – přišlo na více než bilion korun, často vyhozených oknem, protože nikdo pořádně nevěděl, k čemu jsou určeny, do čeho se investuje –, ale srdce voličská, okouzlená politickým brainwashingem, velí jinak. Je potřeba se pověnovat podstatným problémům, jako je například migrace, která teď hrozí nově i ze zhrouceného Afghánistánu, trestuhodně opuštěného chřadnoucími západními mocnostmi. Otázky srdce – koho sem pustíme, koho ne; kdo jsou cizinci, a kdo nikoli – mají přednost před politickým rozumem. A když média, soukromá i veřejnoprávní, dokola opakují, že migrace se zřejmě, s největší pravděpodobností, možná stane hlavním tématem voleb, není zbytí a tak mocné očekávání musí být naplněno.
Vytvořit z migrace hlavní téma v zemi, která migranty prakticky nepřijímá, nezajímá se o jejich osud a při všech mezinárodních jednáních jen čeká, jak s věci vyvinou, a když se vyvinou, řekne ne, je vskutku politicko-mediální majstrštyk. Volby se budou věnovat něčemu, co běžný život Česka vůbec neovlivňuje, na rozdíl od rostoucích platových a vzdělanostních rozdílů a dalších složitých sociálních témat. Že se český politický národ, když už zažíváme revival toho báječného slova z 19. století a zpevněného ve století dvacátém, nechá tak snadno svést z rozumné cesty, překvapivé není. Politika se znovu rýsuje ve snadném vymezení přítel vs. nepřítel, jak kdysi definoval pojem politična německý konzervativní právník Carl Schmitt, směřuje vždy nějak k možné válce, v tomto případě k válce občanské. A boj přítele s nepřítelem vyžaduje kategorické vymezování hodnotové, nikoli jemnou práci analytického mozku. S kým jsi a koho budeš volit, Losnu, nebo Mažňáka? Jsi s námi Čechy, nebo si přeješ, abychom se jako krásný malý národ uprostřed Evropy rozplynuli v lavině migrantů, už už klepajících na naše hranice a dožadujících se vstupu do českého ráje?
Zdá se, že se podařilo zcela převést politiku na pocitovou rovinu, do pudové úrovně podbřišku, jež míří přímočaře na ukojení prostých slastí, v tomto případě na ukojení potřeby bezpečí před všemi strašlivými nebezpečími světa, zejména před těmi, která jsou nejdál odtud. Ta totiž vždy hrozí nejvíce. Nikoli roztříštěná země doma, nýbrž horda cizáků za humny. Volby dnes rozhodují podstatné morální otázky velkého světa, vědí moderní pomocníci dobrého machiavelistického vladaře, poučeni čtením Davida Humea, který už před více než dvěma a půl stoletími naznačil, jak ze hry vyloučit politický rozum: „Naše mravní přesvědčení se nezakládají na rozumu, nýbrž na pocitech,“ napsal Hume, což je dnes linie, kterou se ubírá celá politika, českou nevyjímaje, ani tu opoziční, která je hodnotami a morálkou přeplněna, takže na praktické politiky už mnoho místa nezbývá.
Krásně toto napětí českého politického národa zachytil aktuální kreslený vtip Jiřího Slívy, v němž si česká matička, stojící v šátku na své zahrádce, stěžuje Honzovi, který přišel ze světa s plnými nákupními taškami: „Utekla nám kočka, kroupy poničily záhon, a teď eště ten Kábul!!“ Česká realita v kostce.
Téma voleb tedy bylo nakonec nalezeno. Ne, nemylte se, není to migrace, jak snad mohlo být výše někde mezi řádky naznačeno. Volby budou ze všeho nejvíc zkouškou míry sebereflexe české společnosti, která výtečně dokáže zhodnotit ostatní kolem, jen na sebe se bojí podívat. Morální cit pozdvihuje, ale potřebuje přísný praktický rozum, aby rychle nespadl na zem a nerozbil si nos. Volební téma jako Brno…
Autor je publicista.