Smysl jako struktura

Nad významy a sítěmi v psaní Bohumily Grögerové

Čtenář, který se s dílem spisovatelky a překladatelky Bohumily Grögerové seznámí v jeho úplnosti, může být zaražen disproporcí mezi riskantní experimentálností autorčiny ranější tvorby a pozdními vzpomínkovými texty. Není však jejich protikladnost pouze optickým klamem?

„Psaní je pro mne především činností, jejíž výsledek mne sice málokdy uspokojí, ale jejíž proces mi poskytuje čistou radost,“ svěřuje čtenářům Bohumila Grögerová v Trojcestí (1991) – předposlední knize, na níž autorsky spolupracovala se svým životním i tvůrčím partnerem, básníkem a překladatelem Josefem Hiršalem. „Chystám se psát. Víc než týden, víc než měsíc, víc než čtvrt roku. Chystám se psát právě teď, v tomto okamžiku,“ začíná Branka z pantů (1998), první ze série vzpomínkových knih, které psala sama. V Rukopisu (2008), oceněném v roce 2009 Magnesií Literou za poezii, je nemožnost číst a psát jedním z nejbolestněji vnímaných dopadů diagnózy oboustranné slepoty: „potřebuji knihu a číst/ papír tužku a psát“. Ve Dvou zelených tónech (2012) jí psaní nahrazuje i dialog se zesnulým partnerem, přičemž možná až překvapivě důvěřuje jazyku: „K tvorbě nestačí rozhodnutí, pevná vůle či dokonce pocit povinnosti. Psaní není svou podstatou …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si A2 v elektronické podobě