Zdál se mi podivný sen. Změnil se režim, jaksi ze dne na den, všichni to tušili, ale nikdo o tom nevěděl nic určitého a každý se zoufale snažil zjistit něco víc. Televize ani internet náhle neexistovaly a nebyly k dispozici, zčistajasna se vypařily. Noviny vycházely, jenže v nich nebyly žádné zprávy ani komentáře a všechno ostatní se v nich psalo jazykem ezopským či pythickým. Lidé v nich zběsile listovali, ale nic z nich nedokázali pochopit. Ptali se jeden druhého, co to všechno znamená, ale nikdo nenalézal odpověď. Vypadalo to, že všechno nějak běží dál, avšak vůbec se nevědělo, co se vlastně děje. Psané slovo pozbylo obsahu i smyslu a bytí venku se od nás nějakým zvláštním a podivuhodným způsobem oddělilo – neuměli jsme do něj proniknout. Všechno prostupovala přízračná a úzkostná nejistota a neurčitost a čekali jsme, co se z toho stavu vyvine.
Řeknu vám, že to nebyl ani trochu příjemný pocit. Vznášet se v rozplizlém vakuu, které ztratilo jakékoli pevné rysy a orientační body, když nás realita vyvrhla ze svých útrob a ponořila do tekutého bezčasí bez pevné půdy pod nohama. Ten pocit, jenž se náhle ostře zhmotnil v mé snící mysli, se asi nezrodil z ničeho. Změny někdy přicházejí rychlostí blesku, když dějiny prudce sešlápnou pedál plynu k podlaze; většinou ale našlapují pozvolna, pomalu, nenápadně či – jak zní vojenský termín – plížením plazením. Jako v našem životě, když se najednou podíváme do zrcadla v koupelně nebo do zrcadla uprostřed naší duše a najednou na nás hledí někdo tak jiný, až z toho zamrazí do morku kostí a něco v nás se zachvěje. Bojíme se změny, ne, že ne, protože neproměnlivá stejnost uklidňuje a chlácholí, v ní spočívá všechno spolehlivě na svém místě. Kdežto když se něco změní, vyděšeně šátráme po věcech, jež nás opustily a kamsi se vydaly. K příznakům psychózy občas patří neschopnost subjektu rozpoznat se v zrcadle, prožitek radikálního odcizení sobě samému, ztráta vlastní totožnosti rovnající se vytržení z kořenů a vržení do jiného, vzdáleného vesmíru. Zešílel jsem já, nebo svět, anebo jen klame zrcadlo?
Obávám se, že naše doba v sobě má cosi z onoho snu. Staré mince přestávají platit, kontury jistot se rozmývají, známé zvyky a obyčeje mizí v dáli, majáky nesvítí, strážní ohně vyhasly, stožáry pokáceli, chrámy se boří, věže se naklánějí, hlasy moudrých a vědoucích umlkly. Radujeme se z hraček, které nám strčili do ruky, abychom se zabavili a příliš se nerozhlíželi kolem sebe, jen zírali na pestré obrázky a jako děti se bavili prostoduchostmi, nereptali, nepřemýšleli, nežili. Vše sice zdánlivě běží dál a snad dokonce i kupředu, ale kdyby se pohyb náhodou stočil zpátky, ani bychom to nepoznali, protože už nic nevíme a ničemu nerozumíme. Ztratili jsme vnitřní kompas, který určuje strany a směr. Ještě nás to trápí a bolí, chceme se vymanit ze zakletí a proniknout k pravé skutečnosti, jenže už nám scházejí nástroje. Slova ztrácejí schopnost nést myšlenku, z myšlenek se stávají polotovary bez chuti, vůně, barvy i zápachu, řeč už neunese naději, která poletuje kolem jako vyděšený pták. Inspiraci, ten vdech božského, nahradila technika, a v technice nežijí bohové, leda tak démoni.
Snad jsou to jen dojmy staromilce, který se nerad přizpůsobuje. Ale stejně myslím, že se brodíme v sypkém písku mezidobí a neznáme, co přijde po něm. Překotně pádíme za vidinou nového, za říší nových pravd, a příliš spěšně odvrháváme to staré. Nelitujme veteše, ale ani neodhazujme klenoty ukryté v harampádí. Chápu dobře ty, jež dnes přepadá a svírá strach z budoucnosti. Když si zatarasíme cestu zpět, nebude se kam vracet. Nebude už domov, jen místa přechodných pobytů. Potřebujeme dnes trpělivost, obezřetnost a mnoho dobré vůle, té sestry moudrosti. Potřebujeme dost času na loučení s tím, co si do nových časů už přinést nelze. Potřebujeme ještě do větší hloubky poznat sami sebe, abychom věděli, co si vzít na cestu. Potřebujeme co nejvíc toho, o co se lze opřít a z čeho lze stavět – a možná to bude něco jiného, než si teď myslíme. Potom si snad s tím budoucím lépe porozumíme. Potom začneme zase poznávat svou vlastní tvář v zrcadle a naše rysy se začnou rozjasňovat. Procitneme ze snu a budeme zase důvěrně rozumět obrazu světa, který se nám zakalil. A budeme ho svýma rukama, myslí i srdcem sami tvořit.
Autor je literární historik a kritik.