Dybbuk 2021, 96 s.
Kolínský literát Petr Adámek vybral, uspořádal a edičně připravil útlý výbor z tvorby nymburského symbolisty Jana z Wojkowicz – básníka mimo Polabí spíše neznámého. Čtenář se sice už po pár verších tohoto svazku z dybbukovské edice Opium poezie přesvědčí, že ne každý spisovatel, který strávil tvůrčí roky s podlomeným zdravím v posteli, vytvořil dílo se skutečnou literární hodnotou, Adámkův průřez celoživotní tvorbou ale nymburskému Pábiteli (v onom Hrabalově souboru se jako postava skutečně vyskytuje) vcelku lichotí. Wojkowiczův ornamentální spiritualismus, v němž je často na oltář rytmu a motivu obětováno slovo i báseň jako celek, je zde ukázán jen jako jedna z linií tvorby, a naopak je akcentováno to, co by jinak čtenáři v záplavě písmen uniklo: komická sebereflexe, citlivost k přírodě, zaostřený pohled člověka, který se na svět dívá jenom z okna. Básně lumírovce inspirovaného Moderní revue přes veškerou snahu postrádají Karáskovu odvahu skutečně šokovat maloměšťácké čtenářstvo i Hlaváčkovu existenciální naléhavost, ale co vyčítat básníkovi, který se sám sebe ptá „Proč nejsem básníkem, jakým bych si být přál?“. Přesto jeho dílo není pouhou kuriozitou – odráží celek literatury přelomu 19. a 20. století, jak už tomu u spíše epigonských autorů bývá. I zde ovšem mezi verši, které připomínají pouhé variace typických motivů jako věčnost, touha, marnost a snění, kterých vzniklo nepočítaně, probleskne apel s nadčasovou platností: „Poklaď všechna vajíčka svá v dobrá místa!“ Pro jepici platí dvojnásob.