Tereza Horváthová
Sydney (My dva z B.)
Baobab 2020, 124 s.
Novela Sydney (My dva z B.) byla letos nominována na Magnesii Literu v kategorii knih pro děti a mládež. Jedná se o sociální příběh, v němž očima malého Tondy nahlížíme do prostředí disfunkční rodiny. Hlavní hrdina je chlapec bojující s nepřízní osudu a hledající únik z mizerné životní situace nejen pro sebe, ale hlavně pro svého mladšího nevlastního bratra Jendu, kterému takřka nahrazuje rodiče. Tonda nemá život normálního malého kluka a vlastně jediným jeho dětským snem je odjet společně s bráchou starou škodovkou do Sydney. Jinak jeho dny naplňují mnohem pragmatičtější úkoly, jako je shánění peněz na jídlo i oblečení pro sebe a Jendu nebo kradení hřbitovních svíček, protože doma mají už měsíce odpojenou elektřinu. Místo dětských her tak Tonda vymýšlí a následně i skoro realizuje únikový plán, ale hlavně dbá na to, aby nikdo v okolí a zejména ve škole nezjistil, v jak otřesných podmínkách jsou s bratrem nuceni žít. Závěrečný zásah osudu, respektive sociálky, a následné umístění obou hochů do ústavní péče pro děti a mládež nepřinášejí vysvobození ani kýženou životní úlevu, ačkoli je tento scénář většinou považován za dostatečné řešení situace dětí z nevyhovujících poměrů. Novela tak zprostředkovává mladému čtenáři prostředí, které je sice celospolečensky často přehlíženo, ale existuje. Je proto důležité, aby se téma sociálně slabých rodin a jedinců probíralo už na úrovni základních škol. A k tomu může tato kniha velmi dobře posloužit.
Zdeňka Beranová
Jan z Wojkowicz
Na smutném břehu snů
Dybbuk 2021, 96 s.
Kolínský literát Petr Adámek vybral, uspořádal a edičně připravil útlý výbor z tvorby nymburského symbolisty Jana z Wojkowicz – básníka mimo Polabí spíše neznámého. Čtenář se sice už po pár verších tohoto svazku z dybbukovské edice Opium poezie přesvědčí, že ne každý spisovatel, který strávil tvůrčí roky s podlomeným zdravím v posteli, vytvořil dílo se skutečnou literární hodnotou, Adámkův průřez celoživotní tvorbou ale nymburskému Pábiteli (v onom Hrabalově souboru se jako postava skutečně vyskytuje) vcelku lichotí. Wojkowiczův ornamentální spiritualismus, v němž je často na oltář rytmu a motivu obětováno slovo i báseň jako celek, je zde ukázán jen jako jedna z linií tvorby, a naopak je akcentováno to, co by jinak čtenáři v záplavě písmen uniklo: komická sebereflexe, citlivost k přírodě, zaostřený pohled člověka, který se na svět dívá jenom z okna. Básně lumírovce inspirovaného Moderní revue přes veškerou snahu postrádají Karáskovu odvahu skutečně šokovat maloměšťácké čtenářstvo i Hlaváčkovu existenciální naléhavost, ale co vyčítat básníkovi, který se sám sebe ptá „Proč nejsem básníkem, jakým bych si být přál?“. Přesto jeho dílo není pouhou kuriozitou – odráží celek literatury přelomu 19. a 20. století, jak už tomu u spíše epigonských autorů bývá. I zde ovšem mezi verši, které připomínají pouhé variace typických motivů jako věčnost, touha, marnost a snění, kterých vzniklo nepočítaně, probleskne apel s nadčasovou platností: „Poklaď všechna vajíčka svá v dobrá místa!“ Pro jepici platí dvojnásob.
Marta Martinová
Jan Rychlík
Československo v období socialismu 1945–1989
Vyšehrad 2020, 416 s.
Na Rychlíkových dějinách Československa v období socialismu je znát, že kniha vznikla „překlopením“ přednáškového kursu – spíš než plnohodnotnou syntézou je tak „příručkou první pomoci“ pro orientaci v poválečném období. Absenci hlubšího vypořádání se s látkou, které by vyžadovalo patřičné teoretické nástroje, lze silně pocítit hned v úvodu, kde se Rychlík pokouší rekonstruovat marxistické základy, na něž se komunistický režim odvolával. Zaměňuje ovšem marxismus s marxismem-leninismem a vedle dobových sovětských příruček bohužel nekonzultoval žádnou relevantní literaturu. Kdybychom hlavní současné soupeřící narativy dějin socialistického režimu v Československu schematizovali coby „dějiny represe“ na jedné straně a „revizionistickou školu každodennosti“ na straně druhé, stojí Rychlíkova kniha na středové pozici. Nepopírá, že režim pro své udržení neváhal používat represi, zároveň ale připouští, že samotné násilí by jeho stabilitu zajistit nemohlo. Ve své práci přináší pozitivisticky laděné převyprávění politického vývoje, v němž chybí jak (socialistická) každodennost, tak dějiny kultury, pokud kultura přímo neintervenovala do politiky. Nepřítomnost obojího je patrná hlavně v průsečíku se sociálními dějinami, totiž s tím, jak se proměňovaly životní poměry Čechů a Slováků, ať už na venkově či ve městech. Na syntézu dějin po druhé světové válce, jež by dosahovala kvalit Judtovy Poválečné Evropy nebo Hobsbawmovy tetralogie Age of…, si budeme muset ještě počkat.
Matěj Metelec
Stanislav Grof
Knihy mrtvých. Příručky pro žití i umírání
Přeložila Jitka Badoučková
Malvern 2021, 102 s.
Jak můžeme vědět z dalších knih psychiatra Stanislava Grofa, současná civilizace má tendenci vytěsňovat okamžiky, které spojují člověka s přírodou a přirozeností: sex, narození a především smrt. Umírání bylo vždy považováno za přechodový stav, s nímž by se měli vyrovnat jak blízcí, tak i sám umírající. Aby byl člověk v okamžiku smrti se svým koncem smířený, potřebuje důslednou přípravu. Tu od starověku zprostředkovávaly příručky, které Grof ve své knize představuje a navzájem konfrontuje. Jedná se o popularizační publikaci s bohatým obrazovým doprovodem, v jejímž úvodu je předestřena podstata průprav k odchodu na onen svět ve čtyřech různých kulturách. Po nejstarší Egyptské knize mrtvých, tvořené nápisy ze svitků a nádob, které se dávaly do hrobek, následuje asi nejznámější a nejpropracovanější příručka, Tibetská kniha mrtvých, jejímž autorem je duchovní učitel Padmasambhava. Mayská příručka je souborem rozmanitých fragmentů, které unikly zkáze evropských dobyvatelů, a nakonec se Grof věnuje středověkým křesťanským dílům žánru ars moriendi. Autor na příkladech ukazuje, že ač jde o výsledky myšlení různých kultur v rozmezí mnoha tisíc let, mají až pozoruhodně mnoho společných prvků, které se shodují nejen s psychedelickými zážitky experimentátorů, ale i s novými výzkumy vědomí. Nemuselo v nich přitom jít jen o přípravu na fyzický zánik, ale také o skryté návody a zkušenosti zasvěcenců, vycházející z jejich duchovní praxe. Velmi stručný úvod do toho, co možná bude po smrti.
Karel Kouba
Obdivoval jsem kovboje
(My Heroes Were Cowboys)
Režie Tyler Greco, USA 2021, 22 min.
Premiéra v ČR 16. 9. 2021 (Netflix)
Krátkometrážní dokument Obdivoval jsem kovboje je pojatý prakticky bezvýhradně jako westernová idyla. Portrét trenéra koní Robina Wiltshirea se skládá především z perfekcionisticky nasnímaných, většinou zpomalených záběrů koní v americké krajině, které obvykle doprovází figura stárnoucího kovboje – samotného Wiltshirea. Většinou to vypadá, že sledujeme jednu z westernem ovlivněných reklam na cigarety Marlboro, na nichž Wiltshire začínal svou kariéru cvičitele zvířat pro filmová natáčení. Autoři dokumentu chtějí propojit Wiltshireův svět s westernem natolik, že filmové klasiky tohoto žánru dokonce konkrétně tematizují – citují třeba ikonický úvodní záběr Fordových Stopařů. Tenhle přístup je ovšem poměrně zrádný, pokud si uvědomíme, že tu máme co dělat s tak citlivým tématem, jako je drezura zvířat pro efektní, ale náročné kousky, vyžadované filmařskými štáby. Wiltshire sice na kameru zdůrazňuje svou lásku a empatii ke „svým“ koním, ale do otevřené konfrontace s žádným kontroverzním tématem, jaké by nás mohlo napadnout, se nikdy nepouští. Obdivoval jsem kovboje v dnešním prostředí působí svou bezelstností až naivně, jako dílo, které si neuvědomuje, že může být snadno zaměněno za reklamní film, a které všechno obětuje síle poutavých obrazů. V některých recenzích padlo, že je snímek příliš krátký. Ve skutečnosti je dlouhý právě tak na to, aby nás udržel v opojení obrazem a atmosférou, než bychom si mohli uvědomit, že čekáme mnohem víc.
Antonín Tesař
Vendula Peterková. Umění pod širým nebem
Galerie Karlína, Sekyra Group, Rohanský ostrov, Praha, od září 2021
Společně s položením základního kamene projektu Rohan City v polovině září firma Sekyra Group přikročila nejen k rozšiřování svých hmotných statků v Karlíně, ale také k šíření kultury mezi místními obyvateli. Při slavnostním otevření uspořádala koncert Xindla X (na plakátech byl inzerován jako sousedská slavnost) a u cyklostezky vedoucí z centra do Libně vybudovala galerii. Ta je koncipována jako série bannerů, z nichž některé nevybočují z klasického reklamního formátu fotografií s hesly slibujícími možným kupcům budoucí výstavby atraktivní design, kvalitní architekturu nebo moderní atmosféru Karlína, kterou na snímcích ztělesňují rozjásaní lidé se šampaňským v ruce. Galerie představuje ale i autorskou tvorbu Venduly Peterkové, jejíž fotografie se s reklamními sděleními prolínají. Záběry barokních soch a gotických oken katedrál vypovídají o důležitosti české tradice, Ještěd o modernitě a pokroku. Trocha přírody je zastoupena asi i z toho důvodu, že Rohan City se má stát novým zeleným centrem města. Při jednoduchém progooglování jména autorky se objeví inženýrka Vendula Peterková, vedoucí Oddělení územního rozhodování na úřadu Městské části Prahy 8. Jedná se o shodu jmen, konflikt zájmů, anebo jen paní Peterková tak ráda fotografuje? O Luďku Sekyrovi se ví, že je to renesanční člověk holdující filosofii, podle Wikipedie se dokonce zabývá vztahem etiky, politiky a teorií demokracie. Že by třeba příště něco nafotil on?
Marianna Placáková
Bertolt Brecht
Matka kuráž a její děti
Divadlo ABC, Praha, premiéra 11. září 2021
Režisér Michal Hába dělá ve svých kusech všechno pro to, aby vytočil průměrného českého divadelního diváka, a v novém zpracování Brechtovy klasiky dostává onen mytický fanoušek normálnosti čočku i sodu naráz. Válka je vždy stejná, ať jde o evropskou třicetiletou nebo americkou občanskou, přesazení hry Matka kuráž a její děti na Divoký západ překvapivě nijak neruší, ba naopak – celá stylizace s obřím růžovým povozem, mluvícím kaktusem, hlavní postavou v kovbojských botách a v kožené vestičce působí jako funkční ozvláštnění. Zejména v první třetině divoká míchanice aluzí na dramatická díla, hudbu nejrůznějších žánrů, vulgarit, citací oblíbených blábolů slušných a normálních lidí (třeba parodie na werichovské „když už člověk jednou je“) a zcizování zcizováků (ano, jsme na Brechtovi) vyvolává v divákovi klasické hábovské dilema: je to trapné, nebo opravdu vtipné? Jenže tentokrát docházíme k závěru, že vlastně spíš nudné. A vložené smutné prostopravdy, jako že „křesťanství a socialismus jsou krásné myšlenky, dokurvené svými vykladači“, zatímco o kapitalismu se to říct nedá a je špatný od základu, nepomáhají. Jasně, „moderní divadlo, to jsme ale stateční, to máme kuráž“, komentují tvůrci svůj mišmaš – jenže když něco na jevišti kulhá, přiznání, že o tom víme, moc na výsledku nezmění. Ony tři hodiny brechtovské a metabrechtovské masírky se přese všechno dají „přežít“, srovnání s Hábovými zpracováními klasik, jako byl Molièrův Lakomec, Ibsenův Nepřítel lidu, natož Sechuan na motivy samotného Brechta, ale neunesou.
Martin Zajíček
Drakeo the Ruler & Ralfy the Plug
A Cold Day in Hell
Digital download, Stinc Team 2021
Na některé rapové stereotypy jsem přistoupil spolu s tím, jak postupně obrůstám hroší kůží; na jiné jsem si nemohl zvyknout tak dlouho, až od nich začali upouštět sami rappeři. Drakeo the Ruler z losangeleské crew Stinc Team se nicméně žánrových klišé nebojí, a tak je třeba se připravit na obligátní mluvené intro zakončené vyjetým smíchem a nechybí ani etnoflétnička, která nás v půlce nahrávky přenese rovnou do masážního salonu. Leccos ostatně naznačuje obal s hořícími stodolarovkami, rollsem a masivními šperky ve tvaru maneki neko. Přesto by byla škoda, kdyby mixtape, na němž se podílel i rapperův bratr s geniální přezdívkou Ralfy the Plug, zapadl mezi albem The Truth Hurts z počátku roku a nahrávkou Ain’t That the Truth z letošního léta. Drakeo sice vydává jeden titul za druhým, ale působí autenticky a v nadprodukci se neztrácí. V tomhle případě má totiž opakování především hypnotický účinek. Zastřený, někdy až šeptaný vokál předělovaný hlasitými výdechy pamětníkům možná připomene Trickyho z půlky devadesátých let – až na to, že tady se opravdu rapuje a frázování pod povrchem zdánlivě monotónní, uvolněné flow vytváří rytmické vzorce, na které by se dalo bez problému tančit. Tančilo se koneckonců i na pohřbu Ketchyho the Greata, jehož památce je mixtape věnován. Drakeo je známý jako autor „nejlepší rapové desky nahrané ve vězení“, hlavně se ale zdá, že ve vězení na něco přišel: jeho na první pohled líné skladby ve skutečnosti vybízejí k volnému pohybu na omezeném prostoru.
Billy Shake jr.