Soubor nových básní Jakuba Řeháka má podtitul Básně z doby covidu. Řehákovy městské verše reflektují voyeurství, nezadržitelné protékání času a stísněný prostor, ale zároveň se otevírají nekonečnému prostoru smyslových vjemů a představivosti. „Bude třeba se obrnit proti novým zklamáním/ Anebo jim vyjít vstříc.“
***
Byl jsem sám jako zrcadlo
Nyní obývám další prostory
Mé oči budou nalezeny uvnitř kohoutku
v koupelně
Budu mluvit a stane se ze mne skříň
***
Čas… čas…
Neustálé přebíhání
Z obrubníku na chodník
Život
v opuštěném pokoji
V hlučném bytě
Zvonění tramvají
Léto u vysokého obrubníku
Čas… čas…
Šplháš až na úpatí ulice
Bereš si polštář a chceš spát
Zapomenout
Spát
Čas… čas…
Prach pohlcuje
Tvou tělesnou schránku
Pohybuješ se v pokoji zasaženém
létem
Vysoké parkety ke kterým
nedokážeš dohlédnout
Pokoušejí tě ruce mrtvých
Mnoho mrtvých co ustoupili živým
Dva byty, dva pokoje
I.
Ve vysoké posteli vpíjela se do peřin
Co záhadný inkoust
Splývající s odpolední tmou
Prožila bledou zimu pod lampou
Vzepjatá jako prašný luk
V pokojovém šeru
…
