Okna, mrtví, fetiše

Soubor nových básní Jakuba Řeháka má podtitul Básně z doby covidu. Řehákovy městské verše reflektují voyeurství, nezadržitelné protékání času a stísněný prostor, ale zároveň se otevírají nekonečnému prostoru smyslových vjemů a představivosti. „Bude třeba se obrnit proti novým zklamáním/ Anebo jim vyjít vstříc.“

***

Byl jsem sám jako zrcadlo

Nyní obývám další prostory

Mé oči budou nalezeny uvnitř kohoutku

v koupelně

Budu mluvit a stane se ze mne skříň

 

 

***

Čas… čas…

 

Neustálé přebíhání

Z obrubníku na chodník

 

Život

v opuštěném pokoji

 

V hlučném bytě

 

Zvonění tramvají

 

Léto u vysokého obrubníku

 

Čas… čas…

Šplháš až na úpatí ulice

Bereš si polštář a chceš spát

Zapomenout

Spát

Čas… čas…

Prach pohlcuje

Tvou tělesnou schránku

Pohybuješ se v pokoji zasaženém

létem

Vysoké parkety ke kterým

nedokážeš dohlédnout

Pokoušejí tě ruce mrtvých

Mnoho mrtvých co ustoupili živým

 

 

Dva byty, dva pokoje

I.

Ve vysoké posteli vpíjela se do peřin

Co záhadný inkoust

Splývající s odpolední tmou

 

Prožila bledou zimu pod lampou

Vzepjatá jako prašný luk

V pokojovém šeru

 …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si A2 v elektronické podobě