Zatímco české klimatické hnutí konkrétní formy prosazování environmentálně-klimatické spravedlnosti teprve hledá, sociální hnutí v Latinské Americe a Karibiku své požadavky zřetelně artikulují už dlouhá léta. Co se od nich můžeme naučit?
Latinská Amerika zasahuje do globální debaty o postupující změně klimatu mocnými obrazy. Tání osmnáct tisíc let starého ledovce Chacaltaya v Bolívii v roce 2009 bylo jedním z prvních mement drastických dopadů klimatických změn a připomínkou toho, že se naše civilizace váže na přírodní zdroje, které jsou stabilní jen zdánlivě. Na využívání vody z ledovců, ať už pro zemědělství, výrobu energie nebo jako zdroje pitné vody, závisí v Latinské Americe miliony lidí. Ledovce v Patagonii navíc tají nejrychleji na světě a voda se z nich přesouvá do oceánů a právě tání ledovců je hlavní příčinou jejich stoupající hladiny. Dopady tedy pocítíme všichni.
Obrazy hořící Amazonie nás pronásledují už roky bez šance, že by se situace změnila. Požáry způsobuje poptávka korporací z globálního Severu (například holandského koncernu Ahold Delhaize nebo McDonald’s) po beztrestně zabratelné zemědělské půdě a pastvinách. V důsledku to bere domov místním obyvatelům, ničí druhové bohatství a konečně i naději na stabilní klima – kolaps amazonského ekosystému je podle klimatologů jedním z bodů zvratu, po jejichž překročení se zemské klima dostane do nového, zcela nepředvídatelného stavu.
Inspirace pro Evropu
Stejně působivé jako obrazy destrukce jsou ale i obrazy odporu – ať už se podíváme na protesty proti privatizaci vodních zdrojů v bolivijské Cochabambě, protivládní protesty v době pandemie nebo masové demonstrace žen za právo na potrat. Boj za environmentální spravedlnost v Latinské Americe je zcela jiná disciplína se zcela jinými riziky než u nás. Aktivistům nehrozí jen zadržení nebo pokuta, ale i smrt. V roce 2020 zemřelo na světě historicky nejvíce environmentálních aktivistů a aktivistek, přičemž z 227 zavražděných mužů a žen jich 165 bylo z Latinské Ameriky. Více než třetina zavražděných pak pochází z řad indigenního obyvatelstva.
Úsilí latinskoamerických aktivistek a aktivistů někdy těžko rozumíme, protože tamější environmentální nespravedlnosti souvisí s tématy, která jsou v Evropě na okraji pozornosti, jako je boj proti uchvacování půdy nebo obrana tradičních zemědělských postupů a původních osiv. Právě indigenní obyvatelé totiž čelí největším sociálním a environmentálním nerovnostem a jejich identita tak mnohdy stojí v jádru klimatických mobilizací. I přes tyto rozdíly však můžeme hledat v latinskoamerických hnutích za environmentální spravedlnost přímou inspiraci. Načrtnu zde čtyři oblasti, v nichž se můžeme inspirovat od latinskoamerických aktivistů. Je to propojenost sociálních a environmentálních agend, akademický aktivismus, tradice antikapitalistické kritiky a feministická perspektiva.
To, co dnes popisujeme jako klimatické hnutí v Latinské Americe, je ve skutečnosti řadou aktivistických proudů, z nichž by se jen část identifikovala přímo s ochranou klimatu. Hnutí odporu proti velkým těžebním a vodním projektům stojí na nárocích místních obyvatel na půdu a zachování lokální kultury; tradičně silné hnutí za právo na bydlení se potkává se sílící klimatickou migrací a ekologickými riziky urbanizace. O podobné spojení s dalšími – často lokálními – iniciativami přitom usiluje i klimatické hnutí v Česku. Zatím se to daří jen v ojedinělých případech, jako je právo na vodu (těžba v dolu Turów nebo těžba štěrkopísku na Uherskohradišťsku), existují ale i přesahy do oblasti bydlení (například u firmy OKD, vlastnící desítky tisíc bytů, se propojuje extraktivní přístup vůči přírodě i společnosti). Tuzemské hnutí také pracuje již delší dobu s konceptem spravedlivé transformace, který se však v českých podmínkách často zužuje na potřeby lidí v regionech závislých na těžbě uhlí. Z tohoto konceptuálního kouta se nyní dostáváme díky diskursu socioekonomické transformace s napojením na organizace pracující v oblasti chudoby či potravinové suverenity, které se věnuje například iniciativa RE-SET v dokumentu Nová dohoda. K této agendě se připojuje i velká část klimatického hnutí. Prohlubující se krize dostupnosti bydlení je testovacím polem a impulsem pro další součinnost sociálních agend s těmi environmentálními.
Organičtí intelektuálové
Akademický aktivismus má v Latinské Americe dlouhou historii a naplňuje představu italského marxisty Antonia Gramsciho o „organických intelektuálech“, kteří ovlivňují hegemonický diskurs, pomáhají analyzovat struktury nerovností a moci a tvoří koncepty, které umožňují uvažovat o změně a docílit jí. Nejde však jen o tento typ veřejných intelektuálů a intelektuálek, ale také o technickou expertizu a pomoc neziskovým organizacím v oblastech, jako jsou agroekologie, právo nebo toxikologie. V českých podmínkách to zní téměř nepředstavitelně – připomeňme si například dlouholeté neplodné úsilí Klimatické koalice sestavit vědeckou radu, která by byla schopna komunikovat závěry klimatologického i sociálněvědního výzkumu v médiích. Česko bohužel nemá svého Hanse Joachima Schellnhubera, profesora fyziky atmosféry, který využívá své vědecké autority k předání zprávy o naléhavosti klimatické akce politikům i širší veřejnosti. Narůstající rozpor mezi vědeckými poznatky, veřejnou debatou a politickou praxí nicméně vede akademiky a akademičky ke stále častějšímu překračování hranice mezi vědou a aktivismem.
Latinskoamerické hnutí pojmenovává mnohem jasněji příčiny environmentální a klimatické krize, protože díky historii společenského odporu proti pravicovému autoritářství, kolonialismu a neoliberalismu může čerpat z tradice levicové kritické analýzy. Ta je českému klimatickému a ekologickému hnutí bohužel do velké míry nepřístupná, což je dáno tradicí „malé ekologie“ (řešení dílčích problémů bez ambice pojmenovat a změnit jejich systémové příčiny), ale i dlouhodobou delegitimizací levicové kritiky skrze disciplinační diskurs antikomunismu, jehož sevření povoluje až v posledních letech. Nový prostor pro popis problémů kapitalismu a úvahy o postkapitalistickém uspořádání u nás vzniká kolem konceptu nerůstu, který neirituje marxistickým slovníkem, a spojuje tak aktivisty různých generací a s různými ideologickými východisky.
Zvláštní kapitolou je používání symbolů. Například sevřená pěst jako symbol solidarity, jednoty a odporu, který po celé 20. století provází nejrůznější emancipační hnutí, (antifašistické, antirasistické a antikapitalistické), je v Česku přijímána s rozpaky a klimatické hnutí ji téměř nevyužívá – pokud zrovna nepracuje s materiály evropských spojenců. Symbolické zastřešení různých forem odporu proti útlaku by přitom mohlo zviditelnit společný zájem a ukázat souvislost podobných snah po celém světě. Většinová společnost v Česku si ale symbol pěsti spojuje spíše s „narušiteli pořádku“ než s nositeli emancipačních myšlenek. Akt přivlastnění si symboliky přesto nelze podceňovat.
Iniciativy žen
Latinskoamerické klimatické hnutí stojí do velké míry na grassrootových iniciativách žen, které jsou v první linii kontaktu s ekologickými a klimatickými riziky. Evropské diskuse o potřebě intersekcionálního přístupu v klimatické politice na tomto pozadí působí poněkud akademicky, až strojeně. Vazby mezi klimatickým a feministickým hnutím se v Česku hledají obtížně i proto, že v explicitně feministickém hnutí dominují organizace zaměřené na politická práva žen či násilí na ženách, takže propojení s environmentální agendou nejsou na první pohled zřejmá. Spojení těchto agend také brání skutečnost, že nemáme dobrý přehled o dopadech klimatické tranzice na ženy (na prvním mapování této problematiky v Česku nyní pracuje Nadace Heinricha Bölla) a o chudobě žen se mluví jen málo (první viditelnější iniciativou byla debata o nízkých důchodech žen v důsledku nespravedlivého dělení péče). Právě uchopení témat genderově podmíněného přístupu k nízkoemisním technologiím a práci v nových sektorech, role péče v socioekonomické transformaci a zvládání zdravotních a environmentálních rizik nicméně představuje cestu, jak spojit environmentální a genderovou spravedlnost.
Autorka je ředitelkou Hnutí DUHA.
Text vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové.