minirecenze

Deepa Anappara

Dokud vás nenajdeme

Přeložila Petra Diestlerová

Prostor 2021, 376 s.

Román Dokud vás nenajdeme není jen dalším stereotypním či dojemným vyprávěním o chudobě. Indická reportérka Deepa Anappara se dlouhodobě zabývala problematikou vzdělávání ve své zemi a denně přicházela do styku s řediteli škol, učiteli a žáky, zejména těmi nejchudšími. Při této práci narazila i na poměrně běžný fenomén obchodování s dětmi. V Indii se denně ztratí přibližně sto osmdesát dětí a nikdy se je už nepodaří najít. Ve většině případů jde o ty z okraje společnosti, o něž se média starají až v momentě, kdy se stanou oběťmi zvlášť brutálních trestných činů, a i v těchto případech jim jde spíš o pachatele a senzačnost události než ně samotné. Autorka dlouho rozmýšlela, jak téma citlivě uchopit – a na výsledné knize je to znát. Nakonec zvolila formu detektivního románu vyprávěného z pohledu devítiletého Džaje a jeho kamarádů, kteří pátrají po svých zmizelých spolužácích. Nahlédneme do jejich každodenního života ve slumu, který prožívají se všemi radostmi i strastmi, stejně jako děti z jakékoli jiné společenské vrstvy. Zároveň je tu zachycena i dospělá perspektiva: policie nečinně přihlíží, nechává se podplácet, a když se lidé dožadují spravedlnosti, vyhrožuje likvidací celého slumu. Své zájmy hájí i slumový předák, a místo aby podpořil rodiče zmizelých dětí, rozdmýchává nenávist k muslimské menšině. A právě citlivým propojením obou pohledů vznikla velmi čtivá kniha, upozorňující na děsivé osudy dětí v nejchudších místech naší planety.

Zdeňka Beranová

 

Richard Erml

Libeňský román

Druhé město 2021, 304 s.

Fantazie o rozkladu stávajícího řádu vzrušují nejen preppery a členy nejrůznějších domobran, ale i spisovatele. Nejnovějším českým příspěvkem k žánru dystopie je Libeňský román Richarda Ermla, odehrávající se v současnosti a blízké budoucnosti. Ačkoli je autor zdatný stylista, stavba knihy je poněkud nevyvážená – jako by byla slepena ze dvou částí spíše z nouze. Hned zkraje knihy se libeňská domobrana vydává vykonat pomstu na bezdomovcích, kteří mrzačí děti slušných bílých starousedlíků, ale v dalších kapitolách sledujeme povětšinou vyprávění stařeny Dáděnky, jež diktuje příběh svého života nezaměstnanému novináři. Majitelka libeňského činžáku doufá, že ji díky memoárům vezme na milost její syn, jenž žije v lese nad Libní se svými bulteriéry. Právě hierarchie a pravidla psí smečky, které jsou někdy logičtější než ty lidské, mají být spolu s láskou leitmotivem knihy, jak ostatně praví její podtitul „Žalozpěv o lásce a psech“. Jenže poněkud ordinérní vzpomínky staré paní a introspekce novináře, který promarnil svůj život, zabírají většinu textu. Střídání tří, respektive čtyř vypravěčů v různých časových rovinách sice čtenáře udržuje v očekávání, ale po více než dvou stech stranách se vkrádá otázka, jestli to celé není zbytečné. V poslední kapitole se děj konečně posune do nedaleké budoucnosti, v níž se z Libně stane nebezpečná čtvrť, ovládaná ruskými, muslimskými a čínskými gangy. K tomu, aby z knihy nezbyla jen přiboudlá pachuť, stačilo málo: uměřenost, menší ambice a poloviční rozsah.

Karel Kouba

 

James Bridle

Temné zítřky

Přeložil Petr Ondráček

Host 2020, 336 s.

Kniha Temné zítřky s podtitulem Technologie a konec budoucnosti nenechá už od obálky nikoho na pochybách, co si její autor myslí o možnosti, že by lidstvo díky technologickému pokroku dosáhlo rajské blaženosti. Nikoli ráj, před námi je nová doba temna. Podle Bridleho knihovna vědomostí sdílená lidstvem již dosáhla své vrcholné kapacity a v budoucnosti nás čeká pouze úpadek. Tak jako u klimatické krize i zde platí, že sice víme, jak katastrofě zabránit, ale že se pustíme do řešení problému, není moc pravděpodobné. Rostoucí nadvládě komputačních schopností strojů nad světem lidí a přírody se totiž lze postavit jen skutečnou systémovou gramotností – tedy myšlením, které si je vědomo nevypočitatelnosti světa jako celku, zároveň však i toho, že komputace ho čím dál víc utváří. Zkrátka a dobře: je nutné naši bezmeznou důvěru v neomylnost algoritmů vyměnit za stokrát omleté kritické myšlení. Jenže je opravdu v lidských silách si při současné provázanosti technologií s každodenností uvědomovat, že všudypřítomné strojové procesy nejsou spolehlivou objektivní realitou, která nám vždy ukáže nejlepší výsledek či pravdu, ale nástrojem, konstrukcí, jejíž pravidla do ní vtiskli konkrétní lidé? Zvlášť když se už nacházíme v historicky bezprecedentním bodě: „Google si dal za cíl vytvořit rejstřík veškerého lidského vědění, a stal se tím, co si lidé ve skutečnosti myslí.“ Bridle předkládá poučné a velmi temné varování před tím, kam nás vede slepá víra v božstvo, které jsme sami stvořili.

Marta Martinová

 

Lukáš Veverka

Mezi sjezdy a tanečními. Kapitoly z dějin kulturních domů

FF UK 2021, 252 s.

Čím jsou zajímavé staré socialistické „kulturáky“? Na tuto otázku se rozhodl odpovědět autor průkopnické knihy Mezi sjezdy a tanečními Lukáš Veverka. Postupuje, jak se sluší a patří, od obecného k jednotlivému – začíná tedy dějinami „center kultury a společenského života“ v Evropě první poloviny 19. století, pokračuje vývojem ve 20. století se zvláštním důrazem na SSSR, kde se během dvacátých let ustálila podoba kulturního domu, která se později ujala i u nás, načež přechází do Československa, u nějž už zůstává. Od meziválečných snah, z nichž vzešel první opravdový kulturák, postavený roku 1936 v Mělníku, přes ambiciózní poválečné plány, uskutečňované nakonec převážně svépomocnou výstavbou, a napodobování sovětských vzorů v době nadvlády socialistického realismu autor dojde k dalším proměnám kulturních domů až do počátku osmdesátých let. V tomto období kulturní dům vykrystalizoval jako jedinečný typ reprezentativní budovy, která spojuje řadu různých funkcí a je do značné míry individualizovaná. Kniha bohužel trpí určitou nerovnováhou – případové studie věnované konkrétním objektům jsou až příliš podrobné, naopak přehledové texty by mohly být rozsáhlejší. V závěru autor vypočítává, že jen během tří let, po něž na knize pracoval, byly dva kulturní domy zničeny, jeden nenávratně poškozen a čtyři zaznamenaly podstatné úpravy interiérů. Architektura druhé poloviny 20. století mizí nebezpečně rychle a někdy – jako v tomto případě – ani pořádně nevíme, o co přicházíme.

Miroslav Tomek

 

Paříž, 13. obvod

(Les Olympiades)

Režie Jacques Audiard, Francie 2021, 105 min.

Premiéra v ČR 18. 11. 2021

Francouzský režisér Jacques Audiard se spoluscenáristkami Céline Sciammou (režisérka vynikajícího dramatu Portrét dívky v plamenech) a Léou Mysiusovou ve svém novém filmu skládá hold pařížskému třináctému obvodu, konkrétně panelákové čtvrti Les Olympiades. Zároveň se jednotlivé příběhy inspirují krátkými komiksovými povídkami hvězdy americké indie scény Adriana Tomineho, které jsou spojeny s prostředím New Yorku. Tomineho úsečné historky o drobných výstřednostech v životech příslušníků americké střední třídy se dají do zmíněné francouzské čtvrti velmi snadno přenést. V Les Olympiades sice dříve měla výrazné zastoupení asijská komunita, avšak v poslední době se sem stahují studenti a služby. Tvůrci přesunuli Tomineho mikropříběhy nejen místně, ale i generačně. Vyprávějí o čerstvých třicátnících a způsobech, jakými se vyrovnávají se svými vztahy. Každý ze tří hlavních hrdinů černobílého dramatu reprezentuje trochu jiný přístup ke svému okolí, který se odráží nejen v partnerství, jehož si film všímá nejvíc, ale i v rodinných vztazích. Protagonisté jsou komplexní osobnosti, jejichž chování snímek ani náznakem nesoudí. Audiard natočil empatický generační portrét, který ve výsledku může působit jen jako romantický film, v němž láska nakonec zvítězí. Důležitější ale je, že ukazuje postavy, které se k tomu, co samy potřebují, propracovávají většinou tak, že ty druhé jemně zraňují.

Antonín Tesař

 

Civilizovaná žena. Ideál i paradox prvorepublikové vizuální kultury

Moravská galerie Brno, 8. 10. 2021 – 10. 7. 2022

Výstava Civilizovaná žena představuje meziválečnou emancipaci žen v kontextu dobových modernizačních snah, které i s ohledem na název, odkazující na stejnojmennou výstavu z roku 1929, nejsou zcela neproblematické. Ženská emancipace je zde představena v rámci mnoha diskursů, v nichž byla rétoricky používána k různým politickým cílům a strategiím. Důležitou roli hrála „modernizace ženy“ v dobovém koloniálním narativu. Figura „moderní ženy“ tak byla stavěna do protikladu k „africkým divochům“ jako příklad evropského modernizačního vývoje například v oblasti hygieny či moderní jednoduchosti a utilitarity. Z podobných premis vycházel i dokument Šest žen hledá Afriku (1934), v němž skupina československých automobilistek Modrého týmu Aero „objevuje“ oblasti severní Afriky. Jejich několikatýdenní cesta, o níž průběžně jednotlivé členky expedice zpravovaly v dobových reportážích, tak reprezentovala emancipaci žen, kterou československý stát často prezentoval jako doklad demokratičnosti první republiky, a zároveň byla v naprostém souladu s koloniálním narativem o vývozu „kultivovanosti“ a „civilizovanosti“ do mimoevropských krajin. Výstava se snaží ukázat, jakým způsobem se tehdy o postavení žen uvažovalo, a upozorňuje, že se jednalo o celospolečenské téma, v němž „zájmy žen“ často sloužily jako zástěrka – tento fakt velmi dobře ukazují například populární instruktážní filmy meziválečného období, jejichž zdravovědná edukace byla často propojena s eugenickými teoriemi.

Libuše Lutovská

 

Kasha Jandáčková

Les sebevrahů

Vila Štvanice, Praha, psáno z reprízy 18. 11. 2021

Máte pochybnosti o smyslu lásky, existence života a světa vůbec? Obalila váš klimatický žal klasická podzimní deprese z rozpadajícího se vztahu? Chcete se neodvratné apokalypse, v níž se nemožnost vzájemně si porozumět jen znásobí, podívat skutečně do očí? Kashe Jandáčkové, která napsala scénář a ujala se režie inscenace s výmluvným titulem Les sebevrahů, se v Divadle Letí podařil nebývalý majstrštyk: ukázat odcházejícím generacím, že jejich trápeníčka s nezvedenými dětmi a studenou válkou nestojí v porovnání s tím, čemu budou za deset let čelit mladí, vůbec za pozornost. Jevištní nápady neberou konce – ať jde o rozmanité zacházení s děrovaným zadním plánem, pohyblivý kruhový lesní výklenek, využití umělých květin či lightdesign. Prosím víc takových divadelních realizací, v nichž se na zásadní téma díváme skutečně očima současníků, bojujeme s tím, jak silnou emocionální odezvu v nás zakoušené vyvolává, fandíme postavám a zapomeneme, že jsou ztvárněny herci – jako v případě skvělé dvojice Anna Kameníková a Jan Hofman v rolích novodobé Mařenky s Jeníčkem. A při živé, střídmé a o to naléhavější hudební produkci Jakuba Königa se už citlivější povahy neubrání slzám nad tím, kam lidstvo přes veškerý potenciál, snahu a dobré úmysly dospělo. To vše je navrch šetrně kořeněno ironickými vtípky, protože co už nám taky zbývá, když v době bezdrátové není ani na čem se oběsit. Dneska je ještě krásný den, užijme si ho, dokud můžeme. Navzdory tomu, že „lidstvo je svinstvo“.

Martin Zajíček

 

Lucy Dacus

Home Video

CD, Matador 2021

V posledních letech se ženy v umění nezřídka ozývají proti nedostatku empatie ve světě, jemuž stále ještě dominují muži. Nicméně Lucy Dacus na svém třetím albu, nazvaném Home Video, se s touto představou o angažované umělkyni nikterak neidentifikuje. A nejde jen o to, že americká hudebnice nezpívá o vlivu toxické maskulinity na své sebeprožívání či fungování společnosti. Dacus nezpochybňuje a nereformuje ani samotný žánr indierockového písničkářství. Ve své tvorbě se spoléhá na silný, zřetelný hlas, výraznou rytmiku a hlučnou kytaru evokující zašlou módu klukovských kytarovek (připomeňme, že skupina, kterou založila spolu s Julien Baker a Phoebe Bridgers, se jmenuje Boygenius). Zkrátka, estetika desky Home Video je svým způsobem projevem kulturního anachronismu. To samozřejmě neznamená, že by byla namířená proti progresivní tvorbě. Lucy Dacus své publikum neodvádí od woke kultury ke konzervativismu, spíše evokuje to, co bylo na dnes už zastaralých způsobech sebevyjádření svůdného. Jako by obracela pozornost zpět k písničkářkám devadesátých let nebo ještě více k ženským ikonám nezávislého rocku typu Kim Gordon či Kim Deal. I ony představovaly femininní prvky v ryze maskulinním kulturním kontextu. Politické gesto Lucy Dacus – vložené ovšem do nepolitického alba naplněného chytlavými indierockovými písničkami – tak spočívá v tom, že do hry vrací perspektivu, na niž mnozí posluchači a posluchačky už dost možná zapomněli.

Benjamin Slavík