Druhá próza Martiny Leierové čerpá z oblíbeného toposu života jednoho domu. Obyvatelé nenápadného činžáku v bezejmenném městě, jímž protéká řeka, žijí příběhy svých předchůdců i následovníků. V jejich banalitě se skrývají překvapivá dramata a nečekané souvislosti.
Martina Leierová (nar. 1967), česká novinářka a spisovatelka, která v roce 2017 debutovala románem Dům s vypůjčeným výhledem, se ve své druhé knize opět dotýká tématu hledání vnitřní identity a možností jejího spoluutváření. Román Tohle město, tahle řeka (2021) pojednává o hledání místa v čase, o předurčenosti, koloběhu života a jeho pomíjivosti. Jak naznačuje obálka v grafické úpravě Andreje Nechaje, osudy odehrávající se uvnitř domu jsou spletité, ale spojují se v jeden příběh.
Žlutý činžák s červenou střechou
Román zachycuje provázané osudy několika lidí, kteří žijí ve žlutém činžáku s červenou střechou a velkými okny uprostřed „Města“. Róza potýkající se s Davidovou dlouholetou nevěrou; Klára, jež se stala obětí znásilnění a postupně se vyrovnává s tímto psychickým traumatem; spisovatel Šimon, jenž vše pozoruje a zaznamenává; paní Cartierová; podnikatel Karel Majer; a nakonec domovník Vrána, který jednoho dne zmizel a nikdo o něm nic neví. Události nejsou seřazeny chronologicky, text je mozaika seskládaná z vyprávění postav a z povídek Šimona Hilského. Každá kapitola může být vnímána jako svébytná povídka, přesto se stává nedílnou součástí celku. Nenucené přechody mezi liniemi jednotlivých postav vytvářejí příběh platný v každém čase a na každém místě.
Leierová postupně odkrývá bolavé a niterné osudy obyvatel domu, o nichž nemusejí vědět ani ti nejbližší. Osmibytový činžák protkává láska, nevěra, zrada, zapomnění i smrt. Lidé v něm zanechávají svou stopu a každé jejich rozhodnutí spouští lavinu nekontrolovatelných následků i nečekaných souvislostí.
Úplně nahoře jsme my
Stejně jako se rozplývá hranice mezi vyprávěním jedné či druhé postavy, nelze jasně vymezit ani místo, v němž se román odehrává. Prostorová nejasnost jako by rozehrávala se čtenářem hru: nezná jméno ani přesnou polohu města, ale nalézá v textu občasné odkazy na konkrétní místa, například síť restaurací. V konečném důsledku však nehraje zásadní roli, v kterém prostoru či čase je dění ukotvené. Témata, jež se v románu objevují, zůstávají aktuální a univerzálně platná.
„Ale porád jsou cikáni lepší než Arabáši, co sem táhnou odevšaď. To jo, přidá se další hlas. Teroristi, násilníci, ta nejhorší lůza. A co černý? Ty už tu přece jsou. Tuhle jsem jednoho viděl i v obchodě. To mohl bejt klidně somálskej pirát, ty teď dostávaj azyl všude. Nejhorší jsou žlutý, ty jsou úplně nejhorší. (…) To ne, nejhorší jsou Arabi, nad nima jsou černoši, pak Asiati, pak cikáni, shrne Lída. A úplně nahoře jsme my, řekne kdosi.“ Leierová jako by evidovala a kumulovala stereotypy, které nalézáme napříč současnou společností. Vedle xenofobie a rasismu otevírá otázky mnohem subtilnější a mnohdy tabuizované: problémy nevěry, transgenderu, výchovy či nikdy nekončícího sexuálního násilí „na slabším druhu“. „A Hanka jako by vlastníma rukama přidržovala na balkoně Julii, která zvrací přes zábradlí dolů, přidržuje sebe sama, to ona je Julií… Byla jí vždycky, i když byla dlouho Romeem.“ Nejedná se zde ovšem o analýzu migrantské krize nebo studii o ne/přijetí nebinárního pohlaví – Leierová si neklade za cíl přinést řešení výše uvedených problémů. Román Tohle město, tahle řeka pouze věrně zaznamenává a popisuje situace a společnost, jíž jsme součástí.
Osudy vpité do zdí
Zdánlivě banální příběh jednoho obyčejného domu ve Městě, kterým protéká „Řeka“, citlivě supluje realitu, jež sama o sobě není ani zdaleka plytká či všední. Aktéři jsou zraňováni a vtahováni do vnitřních bitev. Všechny tyto bolesti se skrytě usazují ve zdech a stanou se tak součástí života i všech příštích obyvatel.
Leierová připomíná témata, jež ve společnosti v současné době rezonují, jakkoli v některých kruzích zůstávají mnohdy ignorována. Ve vyprávění uvěřitelných a plasticky uchopených postav se neustále mění narativní strategie, avšak autorka nedopustí, aby se čtenář v textu ztratil. Nabízí se srovnání s tvorbou Jana Balabána, byť jeho povídky jsou mnohem sevřenější a intenzivnější útvary. Balabán také epizodicky zachycuje určité životní situace a věcně vykresluje osudy, jež se hluboko otiskují do čtenáře, ale ten přitom již čte dál a seznamuje se s dalšími příhodami. Podobně prolétáme i životy, které vytvářejí architekturu Města: „Vidím ta dramata, rozchody, úmrtí a požáry, utopení, povodně, a Město si jen přezíravě zívne, no ano, to už tu všechno bylo. Tohle je jenom tvoje chvilka v mém životě.“
Autorka nabízí čtenářům letmý pohled do bytů i osudů lidí v různé životní situaci. Nezastavuje se u nich však příliš dlouho, nerozpitvává, jenom pozoruje a pozorovat nechává také čtenáře. Snad by bylo vhodné některá témata rozpracovat detailněji, ale možná, že právě jejich povšechnost a samozřejmost jsou předpokladem snadnějšího čtenářského přijetí.
Autorka studuje komparatistiku.
Martina Leierová: Tohle město, tahle řeka. Host, Brno 2021, 270 stran.