Zápražka a písačky

Timrava po sedmdesáti letech

Boženu Slančíkovou­-Timravu, autorku vesnických próz z první třetiny 20. století, čte dnes na Slovensku málokdo a v Česku téměř nikdo. Je to škoda – při bližším pohledu na její styl totiž zjistíme, že se jedná o neobyčejně originální spisovatelku, která chtěla a uměla „inak písať, ako druhí dotiaľ písali“.

Spisovateľka píše. Z knihy Timrava v kritike a spomienkach, 1958

Na konci listopadu uplyne rovných sedmdesát let od smrti Boženy Slančíkové­-Timravy ­(­1867–1951). Je zřejmě namístě obava, že toto jméno dnešním českým čtenářům, zejména těm mladším, už mnoho neřekne. Tím spíš je ale žádoucí, abychom se u tohoto pozoruhodného literárního zjevu, zařazovaného, ať už právem nebo neprávem, pod rubriku slovenské „realistické prózy“, při této příležitosti pozastavili a českému čtenáři jej alespoň letmo připomněli. Neboť není mnoho takových spisovatelek.

Timrava musela být pozoruhodná osoba. Z dobových svědectví víme, jak byla ve styku s cizími lidmi plachá, „málovravná do nekonečnosti“, jak píše jeden pamětník. Víme také, jak nerada mluvila o své literární práci. Její neteř Milina Rástocká popisuje, jak spolu s Timravou navštívila její přítelkyni, spisovatelku Elenu Maróthy­-Šoltésovou. S napětím prý čekala, jaký vznešený rozhovor se mezi oběma autorkami u oběda rozvine. „Povedz mi, Elenka, ako …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si A2 v elektronické podobě