Bývaly časy, kdy v něm političtí komentátoři viděli zázračné dítě evropského konzervatismu, které se dokáže postavit údajné progresivistické většině ve státních a unijních aparátech. Sebastian Kurz byl jakýmsi Orbánem pro slušné Zápaďany. Teď však v politice končí. Vyšlo najevo, že jeho popularita v Rakousku byla vyhoněna poněkud uměle. Kurzovi spolupracovníci totiž za státní peníze v bulváru kupovali PR články a průzkumy hovořící v jeho prospěch – aspoň to tedy tvrdí vyšetřovatelé. Do hledáčku prokuratury se dostalo také klientelistické rozdělování vysokých postů ve veřejné správě. Kurz dlouho odmítal úřad kancléře opustit, coby řadový poslanec ale náhle objevil krásu otcovství a stahuje se z politiky úplně. Pro rakouské lidovce je to těžká rána. Kurz z nich udělal přívěšek své kariéry, a tak se jeho spolustraníci nyní nacházejí v postavení pohrobků. Bývalému kancléři je teprve pětatřicet let, a je tedy možné, že se časem do politiky vrátí. Nejprve ho ale zřejmě čeká slušně placený post v některé konzultační firmě, kde zhodnotí své pochybné zkušenosti a známosti v politice.
O. Sojka
Katar jako první v historii mistrovství světa ve fotbale stihl všechny stadiony dostavět rok před začátkem šampionátu. Jedním z nich je i stadion s podivným názvem 974. Přesně z tolika kontejnerů používaných pro přepravu zboží zámořskými loděmi se skládá. Navíc je možné ho po skončení turnaje celý rozložit a zase ho sestavit kdekoli jinde. Srdce nejednoho environmentálního fanouška radostí plesá – tedy dokud nezjistí, že v přepočtu na obyvatele patří Katar mezi největší producenty oxidu uhličitého na světě nebo že desetitisíce diváků bude na rozpálených stadionech osvěžovat klimatizace. Zelený nátěr také těžko překryje krvavě rudou skutečnost, že stadiony postavili zahraniční dělníci, kteří zde nezřídka přicházejí o život. Snaha o ekologickou architekturu tak nakonec působí stejně falešně jako sliby pořadatelů, že v zemi se zákony proti homosexuálům jsou vítáni LGBT fanoušci nebo že šampionát může v Kataru kdokoli svobodně kritizovat – dvojice norských novinářů přitom byla právě za to před nedávnem na týden zadržena.
V. Ondráček
Tři dny poté, co ruský zpravodajský server Meduza zveřejnil zprávu, že v roce 2021 nové album rappera Oxxxymirona pravděpodobně už nevyjde, oznámil hudebník, že dlouho očekávaná deska Krása a hnus (Krasota i urodstvo) přece jen spatří světla světa ještě letos. Po hudební stránce sice nepřináší nic moc nového, avšak opět aktualizuje politická a sociální témata. Mediální rozruch, jenž doprovázel její vydání, byl nejspíš marketingovou strategií rappera, který se pohybuje na pomezí mainstreamu a nezávislé hudby. Oxxxymiron ve svých textech používá spoustu narážek či citací: pouští se do zákona o zahraničních agentech, konspiračních teorií, práce speciálních jednotek, zmiňuje politické procesy, vězně a také konzumerismus a domácí násilí. Pozdvižení, které na sociálních sítích jeho nahrávka vyvolala, třeba části ruské společnosti připomene potřebu změny bezútěšné politické a sociální reality v zemi, jejíž obyvatelé jsou už otupělí z neustálých politických manipulací, chudoby i dvou let pandemie. Že by šlo o výjimečný případ, kdy marketing a popularita přinesou i něco dobrého?
O. Pavlova
Pražany od začátku nového roku pravděpodobně čeká zdražení odvozu komunálního odpadu. Především tedy ty, kteří žijí na sídlištích a využívají vysokokapacitní kontejnery. Jejich vývoz byl dosud levnější, protože byl pro svozovou firmu jednodušší. Nyní by se ale mělo platit jednotně za jeden litr odpadu, a to rovných padesát haléřů. U tisícilitrových kontejnerů tak cena za vývoz stoupne až o sto procent. Snad to povede i k tomu, že jich v ulicích ubude. Ptáte se, proč to vítám? Vyhodit cokoliv do velké nádoby na odpad je totiž tak jednoduché a levné, že se lidem prostě nevyplatí vozit rozměrný odpad na sběrný dvůr nebo třeba jen sešlápnout krabici, aby nezabírala tolik místa, natož s ní dojít několik desítek metrů ke kontejneru na papír… Další pozitivní změnou, která se zmíněným zdražením souvisí, je odvoz bioodpadu zdarma. Obě opatření snad budou obyvatele paneláků motivovat k udržitelnějšímu chování. Můžeme tomu říkat třeba výchova cenou.
J. G. Růžička
Závěr roku patří horečným nákupům, účetním uzávěrkám a žebříčkům. V New York Times si pospíšili a se svým soupisem deseti nejlepších knih roku 2021 přišli už na konci listopadu. Kulturní články, byť u tak renomovaného média, málokdy vyvolají nějaký ohlas, tentokrát se ale objevily stovky čtenářů, kteří se chtěli podělit o své tipy – a zkritizovat editory za jejich výběr. Vybrány totiž byly i autorky, a některé dokonce s africkými kořeny… Americké čtenářstvo hájící své kvalitní, zavedené, moudré a bílé autory je ale pořád o několik úrovní výše nad průměrným českým uživatelem Facebooku. Pod statusem propagujícím prosincový článek z Aktuálně.cz, který racionálně a objektivně vysvětluje množství světových cen, jež letos získaly africké literatury, se totiž v obdobně bouřlivé debatě ani tak nekritizovala metoda výběru, zato se projevil údiv nad tím, že Afričani umějí psát, když přece neumějí číst. O cenách a výběrech si skutečně může každý myslet své (záležet přitom bude na jeho sečtělosti či životním přesvědčení), pokud však podobné žebříčky alespoň u části čtenářstva vzbudí potřebu ověřit si, zda to celé není podvod na lidech placený Gatesem nebo Sorosem, mise kulturního editora je splněna. Kolikrát za rok se literatura stane předmětem veřejné polemiky?
M. Martinová