Uplynulý rok byl výzvou k hledání různých forem distančního literárního provozu i k pokusům pandemickou situaci bezprostředně reflektovat. V tuzemských prozaických textech se nicméně výjimečné okolnosti zatím žádnými mimořádnými či překvapivými tendencemi neprojevily.
Rok 2020 přinesl v mnoha oblastech našich životů ztráty a také řada aktérů literárního provozu se dostala do – mírně řečeno – svízelné situace. Při pohledu na českou prózu však uplynulá sezóna nijak tragicky nevypadá. Jarní a podzimní uzávěry sice odsunuly vydání některých knih a samozřejmě omezily možnosti jejich osobní propagace, co do množství titulů a v řadě případů též co do kvality se ale o nějakém markantním propadu mluvit nedá.
Možná by někdo čekal, že se tak všudypřítomné téma, jakým je pandemie, záhy propíše i do literatury a inspiruje spisovatele ke kýženému, vpravdě existenciálnímu Dílu; žel nestalo se tak. Na velký „koronavirový román“ si ještě budeme muset počkat. Zatím se vedle pružnější časopisecké a internetové produkce objevilo jen několik pokusů tuto již několik měsíců trvající „aktualitu“ pojmout do próz – učinili tak například Jan Sojka v komorních povídkách z cyklu Rodina a jiné regály či mnozí z devatenácti prozaiků a prozaiček v Palánově benefičním sborníku Za oknem. V těchto případech však zůstalo jen u kratších, příležitostných textů – možná i proto, že k dostatečné reflexi dní, jež nyní žijeme, nám přece jen ještě chybí potřebný odstup.
Životy, grotesky, dokumenty
Do popředí tak v uplynulé sezóně vystupovaly jiné tendence – z nichž mnohé jsou v české literatuře již trvalejší. Zřejmě ještě dlouho nevyhasne autory i čtenáři oblíbená (auto)biografická inspirace, přinášející punc autentičnosti, jež je některým hodnotou per se. Je přitom potěšující, že osobním curriculem výrazněji ovlivněné prózy se tematicky, ale i žánrově docela rozrůznily, takže se rozhodně nedá říct, že by tato linie trpěla stereotypem. Nezklamal cyklus observací a črt Matěje Hořavy, jenž k obdivované Pálence (2015) přidal stejně jímavý a pozorovatelsky přesný pandán Mezipřistání (viz A2 č. 2/2021), tentokrát ovšem s lokací v Tbilisi. Ví se přitom, že ať už je dějištěm Banát nebo Gruzie, tím hlavním a primárním, co autor-vypravěč při svých permanentních únicích znovu a znovu ohledává, je jeho vlastní vnitřní svět, jeho povýtce privátní „dějiny“.
Osobitým viděním, ovšem o poznání syrovějším a sebeironičtějším, než je Hořavovo cizelované, lyrické psaní, zaujala tanečnice a performerka Miřenka Čechová. Její Baletky (viz A2 č. 10/2020) jsou ovšem společensky důsažnější, neboť si vzaly za cíl demaskovat navenek načančanou tvář obdivovaného klasického baletu. Ponižující cepování a mentální i tělesné glajchšaltování mladých adeptek se ve vyprávění sice odehrává v divokých devadesátkách, nicméně se dá tušit, že slovutnými pány profesory organizovaný nelidský systém selekce a „výchovy“ budoucích spících krasavic má jistou setrvačnost.
Několik až překvapivě otevřených autobiografických kusů zařadili do svých knih i Jiří Kratochvil a Miroslav Krobot. Byť jeden vystupuje jako doyen a druhý v roli pozdního debutanta, soubory Nevstoupíš dvakrát do téže řeky a Nečíst spojuje svěží, osobitý humor, grotesknost, ale i v české literatuře spíše zřídkavá odvaha k bájivé fabulaci. Naopak věrohodným a kultivovaným podáním zaujal další debutant, překladatel Martin Daneš, který ve svých Rozsypaných slovech (viz A2 č. 9/2020) románově pojednal o tíživých posledních letech a dnech spisovatele Karla Poláčka, přičemž s ním téměř splynul nejen stylem, ale – v daném kontextu paradoxně – i laskavým humorem.
Opomenout bychom neměli ani (alespoň zčásti) beletrizovanou faktografickou a dokumentaristickou literaturu, zejména juráčkovské memoáry O Pavlovi Dani Horákové (viz A2 č. 15/2020) a olbřímí životopis Milana Kundery z rukou Jana Nováka (viz A2 č. 19/2020), jež v loňském roce patřily k nejdiskutovanějším. Vedle těchto ambiciózních projektů bych ale vyzdvihl mediálně nenápadnější soubor tří protektorátních povídek Miloše Doležala s názvem Do posledních sil, jenž uvedenou dvojici překonává nejen jaksi přesvědčivější věcností, ale zejména empatií k těm, o kterých se píše (tedy k Josefu Čapkovi, parašutistovi Vladimíru Hauptvogelovi a humanitární pracovnici Josefině Napravilové).
Malé formy
Trendem posledních let je rovněž inklinace prozaiků k „malým formám“ – k fragmentárnímu, mozaikovitému vidění. Kromě Hořavy, Kratochvila a Krobota vydala pozoruhodnou povídkovou sbírku také Sylva Fischerová. Přestože v námětově rozmanitých Tisíci plošinách (viz A2 č. 1/2021) s žánrem hlavně experimentuje, až na některá, jistou akademičností poznamenaná čísla není pochyb o tom, že tuto formu umí oživit a zabydlet.
Konceptuální „drobení“ narace je přitom příznačné i pro mnohé romány, což se velmi týká například zmíněných Baletek Miřenky Čechové. Výmluvný je také podtitul zatím poslední knihy Petry Soukupové Věci, na které nastal čas: „román z povídek“. A na obdobném principu de facto stojí i útlá, leč kompozičně mistrovská poslední próza Milana Kundery, publikovaná v překladu Anny Kareninové pod názvem Slavnost bezvýznamnosti. Kundera v ní suverénně završuje své rozsáhlé dílo, když na prostupujících se zdánlivě banálních příhodách čtyř přátel vtipně aktualizuje mnohé motivy a poetiku svých dřívějších próz.
Naopak o větší, sevřenější celky se loni pokoušeli zejména ti autoři, kteří intenzivněji ohledávali závažná společenská témata. To je tradiční výzva například pro Davida Zábranského, který ovšem ve svém románu Republika, vytěžujícím nedávné politicko-kriminální kauzy na Slovensku, troskotá na nejasném záměru a všeobjímající negativitě (a to jak protagonistů, tak vypravěče). Zájem o životní prostředí a poměr lidí k němu zase projevuje Anna Bolavá v knize Před povodní, jakkoli v třetím dílu její „řečovické trilogie“ jde jen o jednu z příběhových rovin.
Vrcholy i loučení
Jako zdařilejší se jeví spádný román Ondřeje Štindla Až se ti zatočí hlava (viz A2 č. 22/2020), v němž se – aspoň po jistou dobu – zajímavě rozehrávají a priori nekompatibilní mentality reprezentantů rozdělené společnosti. K vrcholům loňské prózy ovšem patřil román Praskliny (viz A2 č. 17/2020) debutující scenáristky Kláry Vlasákové, jenž expresivně vyjádřil nezáviděníhodné vyhlídky dnešní generace. Symptomatické, modelové zobrazení zanikajícího světa, respektive jeho obyvatel v průsečíku sociálních, sociopsychických a environmentálních krizí působí silně především jako varování.
Mimořádnými vnějšími okolnostmi poznamenaný uplynulý rok se z pohledu české prózy zpětně nejeví jako atypický. Své – v lepším či horším slova smyslu – „řadové“ knihy publikovali vedle zmíněných i další zavedení literáti, například Viktorie Hanišová, Lucie Faulerová či Jiří Hájíček – abychom naznačili zázemí, z něhož bylo možno vybírat. Vedle zkušených, pozvolna se „loučících“ autorů, jako je Milan Kundera, Jiří Kratochvil, ale třeba i Jan Švankmajer, se loni prosazovala zejména střední a mladší generace – ostatně právě autoři, a možná spíše autorky, narození plus minus v osmdesátých letech, budou zřejmě výrazní i nadále. Jinak je ovšem literární rok 2021 ve hvězdách.
Autor je literární kritik.