Vztah řady Čechů k Evropské unii se vyznačuje specifickým druhem sobectví. Tento postoj se v naší popřevratové historii poprvé naplno projevil při jednání o udržení společného státu se Slovenskem. To muselo o integraci v Evropě svést politický zápas, dlouhodobě je však proevropštější než Česká republika.
Před několika měsíci jsem prodal svůj největší obraz, s rozměry dva na jeden metr. Koupil ho jeden český europoslanec, kterého zaujalo, že se změť barev a čar, připomínající Jacksona Pollocka, jmenuje Vstup do Evropské unie. Výjev se v abstraktní rovině váže k nejoblíbenějšímu svátku Čechů, svátku, který masovou účastí předčí oslavy Vánoc i Velikonoc. Jde o „pálení čarodějnic“, kdy se po celém Česku rozhoří mohutné hranice, na jejichž vršku je „čarodějnice“, většinou v podobě maškary nebo koštěte. Je to svátek vpravdě lidový. Vartu často postaví místní hasiči, přijde místní kapela, opékají se špekáčky, pivo teče proudem. Mladé páry se k sobě tisknou při pomalu dohořívajícím ohni a pak se společně vytrácejí do pozdně jarní noci. A právě na svatojakubskou noc, spojenou s předkřesťanskou pohanskou mystikou, vstupovala Česká republika do Evropské unie.
Diktát Bruselu
Prezident Václav Klaus, který až po letech přiznal, že v referendu o vstupu do EU v roce 2003 hlasoval pro členství země v Unii, spojil symboliku „pálení čarodějnic“ s jiným, podobně silným národním symbolem, a sice výstupem na horu Blaník, z jejíhož nitra podle pověsti vyjdou blaničtí rytíři v čele se svatým Václavem, „až bude Čechům nejhůř“. A Klaus chtěl patrně naznačit, že právě to se vstupem do EU děje. Prezident, jenž vyšel na horu v doprovodu stovek protievropsky naladěných Čechů, dostal meč a štít a s pivem v ruce, oděn v polosportovním oblečení, pronesl u vatry řeč, která místo oslavy varovala před nebezpečím. „Chtěl bych vás pozdravit z tohoto mimořádného místa opředeného mýty… Chci vyzvat všechny z vás ke svornosti, varovat před nepřiměřeným očekáváním, po němž může následovat deziluze. Věci nepoběží samy, nesmíme složit ruce do klína. Přeji nám dost sil, sebevědomí a odvahy k nové situaci, které právě nastala,“ pravil v noci na 1. května 2004 politik, který byl šest let prvním českým premiérem, později deset let druhým českým prezidentem, a přestože po roce 2012 ztratil z různých důvodů svůj dřívější vliv a dnes je marginální politickou figurou, mnoho z jeho nepřátelských postojů vůči EU přetrvává v české společnosti dodnes.
Většina Čechů (průzkumy se pohybují mezi 50 a 60 procenty) chce zůstat v Evropské unii, ale výrazná většina respondentů zároveň odmítá vyměnit českou korunu za euro. Právě euro Klaus v dobách svého prezidentství tak dlouho kritizoval, až se mu podařilo původně kladný přístup společnosti obrátit proti evropské měně. Na Brusel a tam působící české politiky a europoslance se dodnes velká část Čechů dívá klausovskou optikou, podobně jako před více než sto lety na parlament v císařské Vídni, a co přichází od evropských institucí, je velmi často vnímáno jako „diktát Bruselu“. Václava Havla jakožto zastánce Evropské unie po jeho odchodu z funkce prezidenta v roce 2002 a pak po jeho smrti v Česku nikdo nedokázal zcela nahradit.
Velkou krizí vztah české společnosti k EU prošel dvakrát. V době ekonomické krize po roce 2008, která v Česku trvala téměř pět let, podle pravidelných měření agentury STEM klesla spokojenost se členstvím v EU z původních 69 procent na 41 procent (v roce 2012). Na zcela nejnižší úroveň 35 procent se dostala o čtyři roky později v době migrační krize. Drtivá většina českých politiků v čele s prezidentem Milošem Zemanem rozpoutala tehdy v Česku antievropskou, protimuslimskou a proticizineckou hysterii, jejímž symbolem se stal odpor proti kvótám na přerozdělování žadatelů o azyl. Kdyby se v té době konalo v Česku referendum o členství v EU, došlo by zcela jistě k „czexitu“.
„Problém spočívá v tom, že je to Evropská unie, která nám vnucuje, abychom tyto lidi umístili na našem území. Měli bychom si uvědomit, že je to začátek manipulace našich státností,“ argumentoval v té době Zeman. „Dejme si na to pozor, každá katastrofa začíná nenápadně. A když skloníte hlavu jednou, budete ji sklánět i napříště,“ prohlásil prezident v roce 2017 na jedné ze svých pověstných „besed s občany“.
Po odeznění uprchlické krize a úpadku vlivu Miloše Zemana se důvěra v EU nicméně vrátila na nadpoloviční úroveň a podle průzkumu agentury STEM z konce listopadu 2020 je se členstvím v Unii spokojena opět poměrně výrazná nadpoloviční většina Čechů (57 procent). Průzkum však zároveň uvádí, že Češi mají stále pocit „bruselského diktátu“; jen 39 procent lidí má dojem, že Češi mohou do dění v EU zasáhnout. „Ani většina vlažných zastánců EU nevěří, že můžeme ovlivnit, co se v evropských institucích děje,“ uvádí analytik STEM Nikola Hořejš. S tím souvisí mnoho dalších věcí. Například to, že se o místa v unijních institucích uchází daleko méně Čechů, než by odpovídalo velikosti Česka – pouze jedno procento oproti odpovídajícím 2,1 procenta. „Češi podávají velmi málo přihlášek do institucí Evropské unie,“ potvrzuje ministr zahraničí Tomáš Petříček, jehož úřad kvůli tomu zahájil letos dokonce silnou propagační kampaň.
Evropě to osladíme
Zatím jediné předsednictví Česka v EU na počátku roku 2009 se proslavilo dvojsmyslným heslem „Evropě to osladíme“ a skulpturou sochaře Davida Černého urážející velkou část členských států EU (například Bulharsko znázorňoval „turecký záchod“). Během předsednictví nastal ale ještě jiný, výrazně větší problém. Když se mě v prosinci 2008 při návštěvě Francie ptali tamní vysocí diplomaté, jak odhaduji průběh předsednictví, varoval jsem je, že mohou očekávat pád tehdejší české vlády Mirka Topolánka uprostřed předsednictví. Bohužel jsem se nemýlil a kabinet skutečně skončil už po čtyřech měsících.
Tím, kdo relativně úspěšné započaté předsednictví v polovině zařízl, nebyl nikdo jiný než tehdejší prezident Klaus, jehož spolupracovníci přesvědčili několik vládních poslanců, aby hlasovali pro vyjádření nedůvěry kabinetu.
Nové blížící se předsednictví v druhé polovině roku 2022 prý současný premiér Andrej Babiš hodlá pojmout jako nejúspornější předsednictví v historii EU. Z rozpočtu na něj ovšem vyčlenil jen 1,2 miliardy korun. „Naprostou prioritou této vlády je úspornost státního rozpočtu,“ prohlásil Babiš o sumě, kterou někteří ministři vlády pokládali za tak nedostatečnou, že navrhovali raději se předsednictví v EU rovnou vzdát. Poté, co proti nízkému rozpočtu protestoval velvyslanec při EU Jakub Dürr, nechal ho Babiš po dvou letech ve funkci v létě 2020 odvolat. Nedostatek financí na předsednictví přitom mimo jiné znamená, že nebylo možné nabrat na posílení diplomatů a ministerstev nové pracovní síly a stážisty. „V podobě, v jaké je navrhován rozpočet předsednictví, tak nejsme schopni naplnit některé ambice,“ varuje proevropský ministr zahraničí Tomáš Petříček. Ale marně.
Paradoxní je, že v roce 2020 během koronakrize Babiš vytvořil rozpočet s deficitem 500 miliard korun a na rok 2021 plánuje deficit ve výši dalších 500 miliard korun.
Nesolidární Češi
V převažujícím českém přístupu k Evropské unii je něco, co by se dalo nazvat „národním sobectvím“. Byl to směr, který zvítězil – nebo byl jako vítězný Čechům vnucen – už v roce 1992, kdy se rozpadlo Československo. Psal jsem o tomto zásadním okamžiku v novodobých dějinách střední Evropy před několika lety rozsáhlý seriál pro deník Lidové noviny a měl možnost hovořit se zásadními aktéry „rozvodu“ roku 1992. Ke svému překvapení jsem opakovaně narážel na zcela opačný pohled, než jaký jsem si v době, kdy se rozpad federace odehrával a kdy jsem už pracoval jako novinář v jednom českém deníku, vytvořil a který dodnes přetrvává jako základní český narativ. A sice, že rozpad federace chtěli Slováci, kdežto my jsme je se smutkem a neradi nechali jít.
Jak první slovenský prezident Michal Kováč, tak mnozí další „otcové zakladatelé“ Slovenska tvrdili, že oni chtěli v době rozpadu federace jen širší konfederační svazek, něco na způsob Belgie. Jenže Češi v čele s tehdejším premiérem Václavem Klausem k tomu nebyli ochotni a dohnali je k plné samostatnosti. Dovnitř do Česka se pak výhodnost „rozvodu“ podávala tak, že bez chudší východní části země, kterou bohatší západní část musela finančně dotovat, bude Čechům lépe.
Podobně „sobecký“ přístup se pak přenesl i do českého členství v Evropské unii. Kdykoli mělo Česko projevit solidaritu s evropským celkem, kdykoli se nedala nějaká dohoda vyjádřit finančním přínosem pro Čechy a kdykoli to vypadalo, že by mohla být oslabena česká suverenita, tedy síla veta České republiky jako jednotlivého unijního státu, byl v Praze problém. Tak tomu bylo během migrační krize, kdy se hrálo o přijetí pár tisíc žadatelů o azyl, při ratifikaci Lisabonské smlouvy, která posilovala většinové hlasování v EU a kterou Klaus jako prezident podepsal až jako poslední, i při jednání o rozpočtu EU v létě roku 2020, před nímž premiér Andrej Babiš prohlásil, že Česko „nesmí být trestáno“ za úspěšné zvládnutí koronavirové krize a že z balíku unijní pomoci by neměly hlavní díl dostat tehdy nejpostiženější země jako Itálie, Francie nebo Španělsko. Babiš, který tehdy prohlašoval, že Česko zvládlo krizi nejlépe v Evropě, ovšem netušil, jaká bude situace o půl roku později.
A konečně, stále se opakující argument proti přijetí eura zní, že bychom museli převzít jistý díl spoluzodpovědnosti za situaci v zemích, jako je Řecko nebo Itálie. Vždyť i největší bojovník proti euru, již zmíněný Klaus, se několikrát nechal veřejně slyšet, že kdyby se jednalo o společnou měnu s Německem a skandinávskými státy, „euromarku“ by namísto české měny ihned přijal.
Černá díra Evropy
Slovenský europříběh je v mnohém jiný než ten český. Češi v posledních třiceti letech nikdy nepochybovali, že jsou a budou součástí Evropy, a leckdy v nich spíše převažoval pocit, že pro ně není západní Evropa dost dobrá. Slováci si ale prožili hned v prvních letech po získání samostatnosti pocit, že k vyspělému Západu vůbec patřit nemusí. Po získání nezávislosti se totiž do čela státu dostal autoritářský premiér Vladimír Mečiar, který po šesti letech vlády dovedl zemi do stavu, kdy se jí říkalo „černá díra Evropy“. Únos syna prezidenta Michala Kováče agenty slovenské tajné služby, útoky na nezávislé novináře, omezování práv maďarské menšiny, zmařené referendum o vstupu do NATO a mnohé jiné kauzy vyřadily Slovensko ze seznamu plně demokratických evropských zemí. Je paradoxem historie, že dnešní Polsko a Maďarsko zašly v likvidaci základů demokracie a právního státu v mnoha ohledech mnohem dál – jenže ty už členy EU jsou.
Na podzim roku 1998 bylo Slovensko vyřazeno z první vlny rozšíření NATO a kvůli neplnění Kodaňských kritérií, spočívajících v dodržování právního státu a fungování demokracie, bylo de facto vyloučeno i z tehdy uvažovaného rozšíření Evropské unie. Když se v listopadu 1998 ujala moci protimečiarovská demokratická koalice v čele s premiérem Mikulášem Dzurindou, čekala na ni nejen zruinovaná, zahraničními investory takřka opomíjená ekonomika, ale především výzva v podobě návratu do integrujících se evropských struktur. Ovšem hned během své první cesty do Bruselu dojednal Dzurinda „dohodu o rychlém zřízení pracovní skupiny na vysoké úrovni pro odstraňování jevů, které Slovensku bránily zahájit jednání o vstupu do Evropské unie“. Slovensku tehdy pomohla jak obnova činnosti v té době silně prounijní Visegrádské čtyřky, tak paradoxně i to, že Unie s rozšířením váhala až do roku 2004, kdy přijala najednou hned deset nových zemí, z toho osm ze střední a východní Evropy. Pokud se podíváme na příklad Srbska, které bylo na konci devadesátých let s mečiarovským Slovenskem srovnáváno, vidíme, že příběh Bratislavy vůbec nemusel mít z hlediska evropské integrace zdaleka takové vyústění, k němuž v květnu 2004 došlo.
Euroslovensko
Slovensko se však nespokojilo jen se členstvím v EU, ale tvrdě pracovalo i na přijetí eura, což se mu 1. ledna 2009 (jako po Slovinsku druhé „nové členské zemi“) podařilo. Když jsem o silvestrovské noci několik minut po půlnoci na bratislavském korzu vložil do bankomatu svoji kartu a vyjely mi eurové bankovky, byl to pro mě jako Čecha, který vždy považoval západní část bývalé federace za tu vyspělejší, podivný pocit. Cítil jsem se pokořený, měl jsem pocit, jako by se Slovensko definitivně odpojilo od Česka, obešlo nás a připojilo se k západní Evropě.
Toto zvláštní eurové propojení na Západ, které se pro Slováky stalo nejen důvodem národní hrdosti, ale také jedním z motivů zvýšených zahraničních investic i rychlého ekonomického růstu, trvá přes mnohé peripetie (jakou byla třeba nutnost pomoci v dluhové krizi ze slovenského hlediska „bohatým Řekům“) i po více než deseti letech. Za těch deset let se „Euroslovensko“ ekonomicky téměř dotáhlo na Česko, ale co je možná ještě důležitější, hospodářsky výrazně odskočilo od Maďarska a tím také do značné míry vyřešilo odstředivé tendence silné maďarské menšiny na jihu země. Slovenští Maďaři se totiž v eurovém a plně demokratickém Slovensku mají lépe než ve své (orbánovské) domovině.
Přes mnohé problémy, například rozsáhlou korupci spojenou s čerpáním peněz z fondů Evropské unie, klientelistické propojení politiky a byznysu nebo určitý vliv putinovského Ruska, jsou Slováci spokojení se členstvím v EU mnohem více než Češi. Například v roce 2018 byl poměr spokojených Čechů a Slováků 54 procent ku 69 procentům. Zatímco z Unie chtělo v té době vystoupit 34 procent Čechů, Slováků pouze 22 procent. Při takzvané migrační krizi mělo sice Slovensko k přijímání migrantů kritický postoj, ubytovalo nicméně v Gabčíkovu dlouhodobě tisíce žadatelů o rakouský azyl, aby prokázalo alespoň určitou solidaritu.
Stalo se už zvykem, že nejvyšší slovenští ústavní činitelé vydávají v posledních letech společnou deklaraci, která i před občany zdůrazňuje důležitost členství v NATO a především v Evropské unii. „Je naším strategickým a životním zájmem, abychom toto členství a výhody a povinnosti s ním spojené dále rozvíjeli,“ píše se v posledním dokumentu tohoto druhu, který vydali ke dni Evropy v květnu 2020 prezidentka Zuzana Čaputová, premiér Igor Matovič a předseda parlamentu Boris Kollár. Nic takového v České republice za prezidentů Václava Klause ani jeho nástupce Miloše Zemana v posledních více než patnácti letech nevzniklo. Zemanovo „evropanství“ se vyčerpalo tím, že na Pražském hradě zavlála po roce 2012 vedle české vlajky i vlajka Evropské unie, což Klaus odmítal. Šlo nicméně o jedno z posledních proevropských gest, kterého jsme se od Zemana dočkali.
Evropské peníze
Mnozí proevropsky a prodemokraticky smýšlející Češi si dnes podle jednoho z nejznámějších slovenských publicistů a politických esejistů Milana Šimečky „do Slovenska projektují své naděje“. Například jasně proevropskou prezidentku Zuzanu Čaputovou vítali před necelými dvěma roky tisíce Čechů v Praze se spontánním nadšením. Paradoxně se to děje v době, kdy je v Česku premiérem původem slovenský miliardář a oligarcha Andrej Babiš, který pronáší projevy podivnou směsicí češtiny a slovenštiny. Babišův vztah k Evropské unii je nicméně typicky „český“ a pouze transakční. Premiér sám otevřeně přiznává, že byl v době vstupu do EU silným euroskeptikem.
Mnoho jeho odpůrců, kteří v něm jako oligarchovi, jenž ovládá nejen významnou část ekonomiky, ale i českých médií, vidí hrozbu pro demokracii, spoléhá tak trochu na to, že se Babiš nakonec dostane před soud a možná i do vězení za „zločin“, který v podstatě spáchal proti Evropské unii, když před lety obešel pravidla pro získávání dotací EU pro malé a střední podniky a získal z evropských fondů 50 milionů korun na stavbu svého Čapího hnízda. Aby toto reprezentační sídlo na dotaci dosáhlo, bylo fiktivně vyčleněno z obřího Babišova koncernu Agrofert. Za trestný čin „dotačního podvodu“ hrozí českému oligarchovi až sedm let vězení. Protože jde ale „jen o evropské peníze“, drtivé většině Babišových voličů to nikdy nevadilo. To o vztahu Čechů k Unii vypovídá možná víc než všechny průzkumy popularity Evropské unie.
Autor je editor pro evropské záležitosti v Deníku.
Anglickou verzi textu najdete na serveru visegradinsight.eu.