Americká televizní stanice CBS přislíbila alespoň poloviční rasovou diverzitu v pořadech reality TV, včetně soutěží Big Brother nebo Kdo přežije. Problém znevýhodnění soutěžících jiné než bílé barvy pleti ale patrně přetrvá. Soutěžní reality shows ukazují, jak snadno se člověk může stát vyvrhelem, a kompromisní změna pravidel na tom mnoho nezmění.
Jedním z východisek bouřlivého roku 2020 a diskusí o rasové diskriminaci a životě ve Spojených státech se stal i příslib stanice CBS, že své reality TV pořady bude nadále obsazovat vždy alespoň polovinou účastníků jiné než bílé pleti. Týká se to i klasických titulů Kdo přežije (Survivor, od roku 2000), Amazing Race: O milion kolem světa (The Amazing Race, od roku 2001) a Big Brother (od roku 2000). Kvůli covidu se zatím tento příslib nemohl projevit, tím vášnivěji se ale mezi fanoušky diskutuje o tom, co může změna slavným pořadům přinést.
Konečným katalyzátorem rozhodnutí byla dlouho očekávaná druhá All Stars série Big Brothera, jež loni zklamala většinu diváků a zařadila se mezi nejhůře přijímané řady za dvě dekády historie pořadu. Co mělo být velkolepou oslavou jednoho z pomyslných vrcholů žánru, skončilo rozpačitým pokrčením rameny. Jedním z důvodů bylo, že všichni hráči jiné než bílé pleti byli vyřazeni už v první polovině série. Na rozdíl od několika minulých vydání se nicméně neobjevil nikdo otevřeně rasistický a nikdo nikoho nahlas nevyčlenil kvůli barvě jeho pleti. Naopak, všem bylo líto, že to muselo dopadnout právě tak. Ale dopadlo a nelibá reakce byla hlasitější než kdy dřív. Diváci byli k tomuto výsledku citliví vzhledem k probíhajícím protestům po vraždě George Floyda, ale zklamání mělo i čistě pragmatické důvody: není velká zábava sledovat hru, která je tak moc odhadnutelná. Pro fanouškovskou základnu to navíc nebylo překvapení – tyto tendence vypozorovali už dávno. V roce 2020 pouze kulminoval trend, o němž se mluví roky.
Rasisti, nebo hráči?
Znamená to, že hráči Big Brothera nebo dokonce jeho pořadatelé jsou skrytí rasisté? Tak přímočaré to není. Big Brother se po svých jednadvaceti sériích proměnil ve velmi metodickou hru, v níž už dávno nejde o „sledování interakcí obyčejných lidí“. Jedná se o mentálně, emocionálně a někdy i fyzicky nevypočitatelnou snahu o udržení kontroly nad „čísly“. Zásadní je schopnost vytvořit si pevnou skupinu lidí a v pravidelných intervalech jí předhodit jméno, jehož vyřazení napáchá ve vztazích co nejméně škody. Strategie zde má větší váhu než emoce. Osoba jiné rasy se ovšem za této situace snadno vyprofiluje jako „jiná“ a „nezapadající“, octne se vně vzniklé mocenské struktury a stává se nejsnadnějším terčem. Nejde přitom o vědomý proces. Hráči si dokážou vsugerovat, že daná osoba je solitér a nehodí se do kolektivu, ačkoliv pro to není žádný skutečný důvod. Je frustrující sledovat zpovědi bělochů přesvědčených o tom, že jejich černá spolubydlící není ochotná spolupracovat a odmítá se včlenit do kolektivu, když měl divák možnost sledovat její urputnou snahu právě to učinit. Jenže hodiny tikají a někdo musí z kola ven. A špatný důvod je lepší než žádný.
Že hráči jiné než bílé barvy pleti jsou v každé reality game show automaticky v nevýhodě, bylo patrné už od prvních řad – americkou verzi zatím nevyhrál jediný Afroameričan (větší štěstí měly dvě Američanky s asijskými kořeny) a příslušníci menšin jsou často ze hry vyřazeni už v jejích raných fázích. Situace se nezlepšila, ani když producenti začali obsazovat vždy alespoň dvojice hráčů příslušných ras. Tím ovšem pro zástupce minorit hra začala být ještě těžší, protože jedno z jejích základních pravidel je soustředit se na rozbíjení silných párů. Jakmile jsou tedy obsazeni dva nebo tři černoši, zbytek vily má ihned hrůzu z nástupu dua či tria, jehož členové budou spolupracovat (což se pak často i děje, protože tito hráči na sebe jednoduše „zbydou“), a od prvních dnů série je patrná hektická snaha ostatních tuto konkurenci co nejrychleji vyřadit ze hry.
Předsudky před kamerou
Stejný princip platí u všech podobných pořadů, byť v méně čistém provedení než u Big Brothera. Nové pravidlo padesát na padesát tedy není nutné jen kvůli reprezentaci menšin, ale jednoduše proto, aby byly hry hratelné pro všechny účastníky. Samozřejmě se ihned nabízí několik námitek. Toto pravidlo má potenciál ještě prohloubit binární členění na bílé a nebílé. Nelze navíc očekávat, že když budou všichni příslušníci „jiných ras“ tvořit dohromady 50 procent osazenstva, sjednotí se stejně jako běloši. Tito lidé přece nemají důvod považovat se za jednu skupinu, nic je nespojuje a snadno mohou přijít „jiní“ i sobě navzájem. Mnohem spíš se dá očekávat to, co jsme viděli už dříve, tedy že se jednotlivé minority budou marně pokoušet získat důvěru (bílé) většiny a ve chvíli, kdy zjistí, že to je marné, už bude pozdě.
Netroufám si hádat, nakolik je rasová politika reality TV důsledkem předsudků vtažených před kameru z vnějšího světa a nakolik je daná přirozeným chováním skupiny v dané situaci. Rozhodně jsme však během let viděli řadu případů, kdy bylo s individuálními hráči jednáno na základě stereotypů. Jakmile černá žena jednou zvýší hlas, je do konce pobytu vnímána jako agresivní a hysterická. Skutečné předsudky tedy často hrají roli. Zároveň ale platí, že cílem každého hráče je vyřadit všechny své soupeře bez ohledu na jejich rasu. Proč by se tedy bílý hráč staral o to, aby se zvýšila šance na vítězství někoho jiného, než je on? Stejně tak není zřejmé, co by měla dělat produkce, která sice není vázána dokumentaristickou etikou, ani tak ale nemůže hráče explicitně donutit, aby hlasovali „vhodným“ způsobem.
Jiní musí z kola ven
Již téměř před patnácti lety se herní reality show televize CBS Kdo přežije pokusila vyhovět stížnostem na rasovou nevyváženost a zorganizovala dvě série za sebou, kde byli ve stejném počtu zastoupeni Afroameričané, Asiaté, běloši a Latinos. V první z těchto sérií byly dokonce rasy přímo postaveny proti sobě v oddělených týmech (šlo o dost možná nejkontroverznější rozhodnutí v historii soutěže). Ve druhé už byly týmy od počátku promíchány. Výsledkem byl první (a doposud jediný) vítěz s asijskými kořeny a druhý vítěz afroamerického původu. Jako nejjednodušší a vyzkoušené řešení se tedy jeví obsazení nikoli podle vzoru bílý/nebílý, ale rovnoměrně podle hlavních skupin obyvatelstva. Sice to neodpovídá skutečným poměrům mezi jejich počty, ale vede to k funkčnější hře. Z produkčního hlediska se však (alespoň podle tvrzení pořadatelů) ukázalo jako nemožné tento standard udržet. Zájemci o obsazení jsou totiž ve velké míře běloši.
Mezi některými fanoušky proto nyní panuje strach, že kompromisní pravidlo padesát na padesát povede k slabšímu obsazení a nudnějším zážitkům. Opáčit se dá, že pokud o účast na pořadu nestojí ani osm nebílých lidí na sezónu, jde o další důkaz problému, který tím spíš potřebuje být překonán. Způsobem, jak udělat soutěž pro minority zajímavější, by mohla být větší diverzita nejen před kamerou, ale i za ní, především pak ve střižně. Už dlouho se mluví také o tom, že reality TV neumí zobrazovat ženské soutěžící, protože ve štábu nejsou prakticky žádné ženy, které by přispěly svým vhledem.
Čtenářům, kteří se o reality TV nezajímají, se může celé téma zdát celkem marginální. Reality TV, obzvlášť její soutěžní odnož, svým přístupem k „realitě“ jistě představuje velmi specifický žánr a byla by chyba ji brát rovnou jako mikrokosmos společnosti. Z vyhroceného a mnohdy zoufalého boje o stovky tisíc dolarů se dají jen velmi těžko vyvozovat závěry jako z nějaké behaviorální studie. Zároveň se ale k některým jasně patrným principům nemůžeme otočit zády. Soutěžní reality TV ukazuje, jak snadno se člověk může stát vyvrhelem, a to z mnoha arbitrárních důvodů. Nejrychleji si přitom na druhém všimneme toho, že vypadá jinak. A pokud pravidla hry předpokládají obětování jedinců, „jiný“ člověk je na řadě jako první. Může v tom hrát roli rasismus, nebo může jít o chladný kalkul. Výsledek je ale stejný. Pravidlo padesát na padesát je pěkné gesto, ale těžko říct, jestli tento kompromis něco zmůže.
Autor je filmový publicista.