Jednou přijde den

Pražská utopie Ingeborg Bachmann

V pozdních básních rakouské spisovatelky Ingeborg Bachmann se řeč „nachází mezi póly naděje a zmaru, aniž by dokázala dát jednomu či druhému přednost“. Představa Čech ležících u moře ukazuje na utopickou vizi, ve kterou je v rozpadajícím se světě potřeba věřit, i když se nikdy nenaplní.

 

 

 

Na dílo spisovatelky Ingeborg Bachmann se zleva často hledí s nedůvěrou. Nepůsobí snad její jazyk, jako by se stranil světa a vyhýbal se kritické analýze skutečnosti? „Distance vůči společenské realitě“ (a tedy i sociální ­praxi) – tak zněl verdikt v časopisu Kursbuch, orgánu opozičního hnutí roku 1968. To, že se politické konflikty otiskují v psychologii a že samotný zápas básnířčina ženského já v mužském, patriarchálním světě je nanejvýš reálný a hluboce politický, bylo zprvu přehlíženo. Autorka přitom už dříve poukazovala na to, že „fašismus“ začíná v dennodenním potýkání mezi mužem a ženou stejně jako v obecných společenských vztazích. Dnes Bachmann patří mezi pevné body feministické literární vědy. O jejím současném významu svědčí i to, že nakladatelství Suhrkamp nedávno začalo vydávat její kompletní dílo, rozvržené do třiceti svazků.

 

Volání po solidaritě

U Bachmann jde od počátku o skutečný zápas …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky