Na vysoké polonině

Před padesáti lety, 28. ledna 1971, zemřel ve švýcarském exilu polský spisovatel, esejista a etnolog Stanisław Vincenz, „haličský Homér“, který se rozhodl zachytit starobylé huculské tradice, jež převálcovalo až 20. století – změny hranic, válka a cílené, Stalinem organizované vysidlování „podezřelých“ domorodců.

Od prvověku po soudnou noc hrom, les a vodopád – tři zvuční poslové – radu dávají, jak počít trembitu. Dávnověké rabuše1 to podávají takto:

„Vezmi na trembitu souši smrkovou, sedřenou bleskem, bleskem rozťatou. Vydlabej z ní troubu, těsně ji ovaž a stáhni březovým lýkem zpod vodopádu, z pěny a šumu.“

A takhle to vykládá rabuše dávná, dnešní i zítřejší:

„Ať má trembita sílu hromu, jeho zvučnost. Vodou rozehraná ať vstřebá rozličná tajemství vod zrozených v pustinách. Ať svolává, ať pojí jako voda.“

Trembita s tímto záměrem zhotovená, metačka hrotů, jež mají protnout dálavy, táhne se nesmírně daleko: až přes tři metry. A sloupává se, úží na nepatrný průměr: při náústku necelý coul, u roztrubu sotva tři. Suchá, hladce opletená lýkem, až se leskne, lehoučká, ač dlouhá. Hrdá jako dívka z hor a vzpurná, jakoby němá. Člověk neznalý hry neví, co s ní počít, teprve mistrově hrudi, vatahovu2 dechu se poddá.

Z blesku, z lesa, z šumění vod, …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky