V pátek 19. února vyšly do ulic Bělehradu, Záhřebu, Lublaně, Sarajeva a dalších měst bývalé Jugoslávie tisíce lidí, aby se rozloučily s písničkářem Đorđem Balaševićem. Vydali se na místa, která zmiňoval v textech, a na náměstích zpívali jeho nejslavnější písně.
V osmdesátých letech byl Balašević všudypřítomný: jeho skladby se hrály v rádiu i televizi a jako kluk jsem na ně narazil i ve sbírce audiokazet svých rodičů, hned vedle hitů skupiny Queen a Bachových Braniborských koncertů. Balaševićovy písně, které s neobyčejnou jazykovou dovedností vyprávěly o osudových láskách a rázovitých figurkách, už tehdy byly součástí kulturní encyklopedie zatím jen lehce dysfunkční socialistické Jugoslávie. Truchlení nad slavným písničkářem bychom proto mohli snadno připsat společným vzpomínkám lidí, kteří prožili mládí s jeho sentimentálními baladami. Jejich lehce nostalgická nálada se ostatně ke smutku náramně hodí. Přinejmenším stejný význam však měly i skladby společensky a politicky angažované, které v průběhu Balaševićovy více než čtyřicetileté kariéry zachytily tragédie a deziluze generace, která uvěřila v možnost překonání třídních, národnostních a náboženských rozporů.
Už první z Balaševićových angažovaných skladeb vyvolala skandál. Na konci sedmdesátých let, kdy v Jugoslávii vznikaly první punkové a novovlnné kapely, přišel začínající písničkář se skladbou Računajte na nas (Počítejte s námi), ve které se stylizoval do mluvčího generace a deklaroval věrnost rockových rebelů ideálům partyzánského boje za mír. Ve stejném duchu se nesla i tklivá píseň Triput sam video Tita (Třikrát jsem viděl Tita) z roku 1981, jež reagovala na úmrtí osvíceného diktátora a v kontextu normalizačního Československa by snadno zastínila i ty nejúlisnější produkty festivalů politické písně. V relativně svobodomyslné Jugoslávii však o zisk politických bodů nešlo. Autor se od skladby později distancoval („Kdybych byl Tita zastřelil, už by mě dávno propustili z vězení,“ komentoval později neustávající dotazy na své titovské období), píseň však ve své naivitě zůstává dodnes působivá – i proto, že označuje začátek konce jedné iluze.
V polovině osmdesátých let už Balašević představoval kulturní instituci. Stal se miláčkem kritiků i posluchačů, jeho tvorba však byla stále temnější. Písničky o prvních láskách vystřídala mrazivá titulní skladba alba Bezdan (Propast, 1986) o bolestivém rozpadu manželství a ve skladbě Requiem z alba Panta rhei (1988) Balašević zúčtoval i se samotným Josipem Brozem. V té době už byl komunistický establishment oblíbeným terčem rockerů: sarajevská kapela Zabranjeno pušenje se proslavila vtipem o tom, že „chcípnul maršál – ten zesilovač“, a slovinští provokatéři Laibach na Titův obraz promítali pornofilm. Balaševićovo vyrovnávání se se zemřelým státníkem však bylo výjimečné tím, že nemělo podobu výsměchu, ale otevřené a bolestné sebekritiky: text má formu dialogu a autorovy starší oslavné písně v něm ztělesňují naivitu generace, jejíž sny se rozplývají tváří v tvář vzestupu nacionalismu.
Balašević pocházel ze smíšeného manželství (jeho rodina slavila Vánoce ve třech různých dnech) a rodnou Vojvodinu chápal jako příklad funkční multietnické a multikulturní společnosti. Rozpad Jugoslávie, provázený národnostní nenávistí, válkou a etnickými čistkami, pro něj znamenal zásadní otřes. Nacionalismus nepřestal kritizovat ani v době, kdy režim Slobodana Miloševiće likvidoval představitele opozice násilím. Například mimořádně hořkou píseň Krivi smo mi (Naše vina) z roku 1993 nacionalisté chápali jako důkaz Balaševićova protisrbského sentimentu. Lakonické verše o nedostatku pečiva však poválečnou krizi vystihovaly velice přesně – právě v této době jsme s rodinou opustili Srbsko a stali se ekonomickými migranty.
Album Devedesete (Devadesátá léta, 2000) se do Srbska dostávalo už pouze ilegálně. Slova o srbské emigraci – „nevěřím pohádkám, že nejlepší zůstávají/ nejlepší odcházejí“ – se dotkla citlivého místa. Miloševićův režim padl na podzim 2000 a Balašević se vrátil do země jako jedna z tváří revoluce. Optimismus ovšem nevydržel dlouho. Svůj poslední protestsong, pojmenovaný výmluvně Dno dna, vydal Balašević v roce 2017.
Když jsem v minulých dnech znovu poslouchal Balaševićovu diskografii, domníval jsem se, že hlavní linii bude tvořit příběh revizionismu a zklamání – z Tita, Jugoslávie, občanské války i porevoluční situace. I z těch nejtemnějších skladeb však prosvítala naděje v lepší svět. Balaševićovým politickým programem byl vždy odpor k nacionalismu a nadšené přijetí na koncertech v Bosně, Chorvatsku i Slovinsku jeho víru v překonání národnostních traumat potvrzovalo. Když Balašević s odstupem mluvil o skladbě Třikrát jsem viděl Tita, popsal ji jako pokus o vlasteneckou píseň bez nacionalismu, v níž jugoslávský prezident symbolizoval hodnoty mírového soužití a boje za svobodu. Nakonec se takovým symbolem stal sám Balašević.
Autor je literární vědec.