Divadla jsou v důsledku pandemie zavřená a cestování komplikované, nořím se proto do vzpomínek. Budou to dva roky, co jsem se s kamarádkou vydal z Athén do slavného divadla ve starém Epidauru na severovýchodě Peloponésu. Ze zhruba sedmi tisíc diváků, kteří na večerní představení dorazili, jsme jediní podnikli cestu veřejnou dopravou a z nedaleké obce pak po svých. Samotná hra mě moc nenadchla, globální režisérská hvězda Robert Wilson uvedl Oidipa jako komorní spektákl založený na designu a hře světel. Výjimečné byly pocity stesku, úzkosti a marnosti, které jsem při představení prožíval. Cesta, po níž jsme přišli, se totiž na několik hodin proměnila v dálnici plnou aut a autobusů, jež bezohledně spěchaly, aby jim Oidipus neutekl. A neutekly jim ani tisíce tvorů – ještěrky, hmyz, ptáci, hadi, kočky a další. Jejich mrtvoly pokrývaly asfalt, po kterém jsme přicházeli ke kultovnímu areálu boha uzdravení Asklépia, původně antického hrdiny, jehož zabil Zeus za to, že křísil mrtvé. Krásné prostředí pro lidskou tragédii. Ostatně i Oidipův osud se naplnil, když pochopil, co napáchal, a oslepil se. Brzy padla tma a hra mohla začít.