Kolonizace skvělé pustiny

Jsou to území na okraji standardních urbanistických celků, protkaná místy, která nebyla navržena v první řadě pro lidi a jejich pohyb, prostory „mezi“, kam si člověk může najít cestu, ale spíš jen jako pozorovatel. Tak nějak se dá popsat i oblast, která se nachází mezi kolejišti, vlakovými seřadišti a odstavnými nádražími v Praze 10. Najdeme zde kolonie Slatiny a Trnkov, Bohdalecký kopec, Teplárnu Michle a fragmenty městské civilizace rozeseté mezi nimi. Motivací pro to, abych se ve své diplomové práci zabýval právě tímto územím, byl jednak osobní vztah k místu, jednak odpor k urbanistické studii, která byla pro tuto oblast nedávno zpracována.

Studie s názvem Bohdalec – Slatiny – brownfield Strašnice vyplňuje velkou část vymezeného území sítí klasických městských bloků. Je to návrh, po jehož realizaci by z už nyní prekarizované kolonie Slatiny mnoho nezbylo a který je podáván jako plán na rozvoj a zastavování prostoru, kde vlastně „nic není“. Rád bych proto nastínil alternativy k přístupu, kdy je zastavění prostoru blokovou zástavbou automaticky přijímáno jako jediné správné řešení.

Potřeba afordancí

K vymezení se vůči nekritické formální aplikaci bloku a naznačení toho, jakým směrem je možné se ubírat při navrhování fyzického prostoru, si vypůjčím pojem afordance amerického psychologa Jamese J. Gibsona. Afordance je vlastností nebo kvalitou prostředí či objektu, která definuje jeho možná využití daným subjektem. Subjekt, vůči kterému afordance uvažujeme, musí být schopen tyto možnosti vnímat a uskutečnit. Snaha zmíněný pojem aplikovat na architekturu a urbanismus s sebou nese dvě zásadní specifika. Tím prvním je mnohovrstevnatost. Už samotné místo vytváří afordance pro architekturu, respektive urbanismus. Dále se pak navrhovaná architektura nebo urbanismus liší tím, s jakou mírou vytváří afordance pro uživatele a jiné subjekty v prostředí. Architektura a urbanismus nakonec formují afordance i pro širší celek, tedy další architektonická a urbanistická řešení.

Další vlastností, kterou je třeba zmínit, je komplicita. Architektonický přístup se ve využití afordance liší od přístupu biologického tím, že architektura jako navrhovaná věc může výchozí podmínky přetvářet, a sama tak upravovat svoji výchozí pozici. Zajímavé je potom rozšířit tento pojem mimo pole vizuálního vnímání a uvažovat o afordancích týkajících se nejen fyzického, ale i politického a legislativního prostředí. Architektura má bezpochyby nástroje k vnímání i takového druhu afordancí.

Alternativa k blokům

Bloková zástavba se výchozím ­prostředím zabývá minimálně. Místo aby „přečetla“ mor­­­­fologické, sociální a legislativní ­aspekty a uspo­řádání prostoru, se kterým zachází, systematicky je překonává a maže. Ve většině případů tak ignoruje mnohost afordancí, které místo poskytuje. Blokový model 19. století zároveň v současném kontextu nevytváří prostředí, které by afordance ve větším množství generovalo. Druh blokové zástavby, kterou zde kritizuji, se stává mrtvou hmotou, zavedeným způsobem, jak vyplnit prostor. Neútočím přitom na městský blok samotný – to je legitimní architektonická nebo urbanistická forma. Spíše chci upozornit na jeho nekritické používání, které může snadno vést k monotematické kolonizaci jinak různorodých území. Stejně tak netvrdím, že se na daných místech nemá nic měnit.

Alternativou může být přístup k navrhování, který v první řadě vychází z afordancí místa, mění je raději méně než více a vytváří nové afordance snadněji než statický model prostorového uspořádání městského prostředí. Naplnění afordancí je přitom věcí volby, schopnosti jejich čtení a vývoje v čase – je tedy v rámci možností svobodné, ne předem definované či přesně navržené a lze mluvit i o určité míře spontaneity. A totéž by mělo platit pro všechny vrstvy, které s vnímáním pojmu afordance v architektuře souvisí.

Pro ilustraci toho, že zastavování blokovou zástavbou je prominentním způsobem navrhování v našem prostředí, se vedle příkladu Slatin a Bohdalce stačí podívat na další aktuální projekty, které byly navrženy pro jiné velké nezastavěné plochy v Praze, konkrétně na urbanistickou koncepci brownfieldu Smíchovského nádraží, na územní studii Holešovice Bubny­-Zátory nebo na regulační masterplan Nákladového nádraží Žižkov. Architekti, kteří tyto návrhy vytvářejí, často argumentují univerzálností a nadčasovostí mřížky. V případě zmiňovaných návrhů ovšem spíše než s mřížkou nebo jiným otevřeným principem přicházejí rovnou s hotovou věcí – blokovou zástavbou. Vycházejí přitom z názoru, že pro její ustanovení coby nejpokročilejší urbanistické formy současného města stačí opravit pár nedostatků z minulosti.

Budoucnost skvělé pustiny

Kolonizace blokovou zástavbou je v takovém případě monetizací prostoru v duchu neo­liberálního města, servírovanou v dobře stravitelné podobě tradičního urbanismu. Je to kolonizace městského prázdna, které nepatří nikomu, respektive z něj nikdo nemá přímý ekonomický zisk, ale zároveň patří všem v tom smyslu, v jakém pustina náleží nikomu a zároveň všem. V této souvislosti bych rád citoval ze staršího článku architektonické kanceláře Coop Himmelb(l)au nazvaného Budoucnost skvělé pustiny (jakkoli má současná tvorba tohoto studia se svými korporátními projekty jen málo co činit s uvažováním o kvalitách pustiny v současném městě): „Žijeme ve světě nemilovaných předmětů, opor městské civilizace, kterou nenávidíme, ale máme z ní prospěch každý den. Dnešní architektura umocňuje tento rozpor do té míry, že se stává trhlinou v našich myslích. Používat metody, které se ohlížejí dozadu, to směřuje spíše k zamlčování problémů než k utváření nutného nového vědomí. Architektura se musí znovu definovat jako médium rozšířeného smyslu pro život. Taková architektura se pak zrodí ve chvíli, kdy ulice, otevřené prostory, budovy a infrastruktura odrazí rozpětí městské skutečnosti a kdy se pustina města stane znakem fascinující divokosti. Divokosti, která není výsledkem komfortu, nýbrž naopak, emotivního aktu použití.“

Autor je architekt.