Kresba Vít Svoboda
Traduje se, že v dobách počínající ekonomické transformace v devadesátých letech Václav Klaus svůj přezíravý postoj ke kultuře vyjádřil tím, že její postavení přirovnal ke knihám, které je při malování bytu třeba přesunout na balkon – zkrátka nesmějí překážet. Ať už jde o autentický nebo smyšlený výrok, myslím, že dobře ilustruje dobu, v níž intelektuál formátu Milana Uhdeho z pozice ministra kultury prohlásil, že by klidně došel Klausovi pro pivo, protože by mezitím někdejší premiér a předseda ODS určitě vymyslel něco chytrého. Pro úplnost je ovšem třeba dodat, že dnes spisovatel a bývalý disident Uhde svůj výrok považuje za „hovadný“.
Problém je nicméně v tom, že podřadná role kultury obecně a živého umění zvláště neskončila s ekonomickou transformací, které se tehdy museli podřizovat všichni bez rozdílu, ale přetrvala v mnoha ohledech až do dnešních dob, kdy už je nějaký ten pátek takříkajíc vymalováno. Seznam ministrů kultury, kteří prosluli svou nekulturností a oborovou nezpůsobilostí, je na tento komentář příliš dlouhý – odpovídá ale charakteru trpěné portfeje, která je poslední v řadě, když se rozdělují peníze, a první, když je třeba někde škrtat. Jako by se dlouhodobě potvrzovalo, že o kulturu vládám nikdy tak úplně nešlo, případně se selektivně ztotožňovala s ochranou památek, národními kulturními institucemi nebo populárními produkty typu Karla Gotta či skupiny Kabát.
Že se na přístupu politické garnitury ke kultuře v principu za posledních třicet let mnoho nezměnilo, se názorně ukázalo před nedávnem, když byl bez předchozího vyjádření současného ministra kultury Lubomíra Zaorálka oznámen jeho plánovaný přesun na post ministra zahraničí, přičemž kulturu měl dostat na starost náchodský starosta Jan Birke. Těžko si představit polopatičtější ukázku postoje, jemuž jde čistě o mocenský boj, než tuto nezdařenou šarádu, jakou předvedl Jan Hamáček (ponechme protentokrát stranou, že sociální demokracie těsně předtím na svém sjezdu předvedla už několikátý pokus o asistovanou sebevraždu). Asi netřeba dodávat, že kultura se opět stala pouhým vehikulem v mocenské hře, subjektem, který je tak nedůležitý a lehce manipulovatelný, že může být použit jako nástroj důležitějších politických zájmů a silových resortů.
Jedna věc je ale přece jen nová: Zaorálek na tuto hru nepřistoupil a své funkce se – s až teatrální emotivností – odmítl vzdát, s čímž jeho stranický šéf evidentně nepočítal. Jakkoliv můžeme spekulovat o Zaorálkově skutečné motivaci (včetně domněnky, že už věděl o kauze Vrbětice a tušil, že ministr zahraničí bude mít napilno), faktem zůstává, že podobným způsobem se za kulturu dosud žádný polistopadový ministr nepostavil. Chvíli to dokonce vypadalo, že nám sdělí, že je pro českou kulturu připraven na místě vykrvácet. Zcela bez ironie je ale třeba uznat, že Zaorálek svým setrváním ve funkci udělal to nejlepší, co mohl (a patrně také to jediné, co mu v dané situaci zbývalo, pokud si před kulturním sektorem chtěl uchovat osobní integritu). Dostalo se mu ostatně široké podpory od umělců i kulturních institucí, což vzhledem k nevábné historii českých ministrů a ministryň kultury není zrovna běžné.
Že v případě Zaorálkova odstoupení bylo čeho se bát, ukazuje nejen mimoběžná profesní kariéra Birkeho, ale především neskrývané – a předčasné – nadšení, které zpráva o jeho avizovaném nástupu na ministerstvo vyvolala mezi majiteli soukromých divadel nebo třeba pořadateli komerčních koncertů. „Novým ministrem kultury bude jmenován Jan Birke, který ve funkci vystřídá současného Lubomíra Zaorálka. S panem Birkem se znám léta a jsem přesvědčený, že bude dobrým ministrem a vedení oblasti kultury se opět vrátí do správných rukou,“ slyšeli jsme například z úst majitele divadla Broadway Oldřicha Lichtenberga, který neudržel nadšení na uzdě a promluvil stylem, jejž by jeden očekával spíše od Hamáčka nebo Andreje Babiše.
Petr Fischer nedávno Zaorálka označil za „kulturního snoba“, který toho víc namluví, než skutečně udělá, což není úplně nepřesné a vlastně ani tak příkré hodnocení, jak zprvu působí. Musíme být zkrátka rádi alespoň za onen přívlastek „kulturní“ – paradoxně se totiž nejedná o adjektivum, které by se s představiteli daného ministerstva automaticky pojilo. Fakticky to například znamená, že sice stále nemáme státní koncepci kulturní politiky, ale už se na ní alespoň začalo pracovat. Mnoha kulturním institucím i umělcům jde stále o přežití, ale také se rozběhla debata o nepostradatelnosti živého umění a pozvolna se rozšiřuje vymezení pojmu „umělec“ tak, aby konečně reflektoval, že umění není zábava proložená flákáním, ale především práce, na níž závisí kvalita života nejen samotných tvůrců, ale nepřímo i zbytku (kulturní) společnosti.
Kromě ministra, kterému snad můžeme věřit, že mu záleží i na živém umění, vidíme další neobvyklou věc: totiž semknutí ohrožené kulturní fronty, jejíž zástupci měli v posledních třiceti letech tendenci solidarizovat se maximálně v rámci jednotlivých uměleckých oborů a jejich zájmy byly donedávna stavovsky partikulární, sebestředné a málokdy přesáhly horizont starostí o vlastní buducnost. Pandemie tak vyostřila a obnažila fakt, že se kultura až na výjimky dlouhodobě nachází v podružném postavení. Faktickou prekarizaci kulturních pracovníků, kteří se naučili svou práci vnímat jako svého druhu špatně placenou službu nebo dokonce oběť, už prostě není možné přehlížet.
Pokud se vbrzku dočkáme života, jenž bude alespoň vzdáleně připomínat dobu před pandemií, měli bychom se snažit, aby současná mírně nadějná tendence v přístupu ke kultuře pokračovala – aby se knihy spolu s kulturou zase nestěhovaly někam na balkon.